Knižní novinky

Pavol Rankov: Matky

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
il

Každá z nich je dcera a každá z nich je matka. Hrdinky tohoto románu prožívají mateřství v hraničních situacích. Zuzana Lauková počne na sklonku druhé světové války dítě s ruským partyzánem Alexejem, kterého vzápětí zastřelí němečtí vojáci. Zuzana je po válce falešně obviněna ze zrady a těhotná odvlečena do ruského gulagu. Táborová existence je zkouškou přežití pro všechny vězně, natož pro zranitelnou matku s malým dítětem. Po Stalinově smrti se Zuzana díky amnestii konečně může vrátit domů, jenže její syn už je občanem Sovětského svazu a kolem krku nosí pionýrský šátek.


knihaZuzanin osud je provázaný se současností – na sklonku života vypráví svůj příběh studentce Lucii, která jej chce použít jako zdroj pro svou diplomovou práci. I Lucie řeší vlastní těhotenství a komplikovaný vztah k matce a učí se převzít zodpovědnost za právě počatý život. Muži hrají v Matkách jen okrajovou úlohu, je to ženský svět, v jehož středu stojí dvě silné ženy, rebelky vůči matkám, ale zároveň nejisté, pochybující bytosti ve vztahu ke svým dětem.

Ukázka:

HALT! (něm. Stát!)

„Coura,“ zašeptala žena. „Přímo pod matčinou střechou se… s bolševikem.“
Přitiskla ke klíčové dírce druhé oko, jako by doufala, že takhle uvidí v tmavém pokoji přijatelnější obraz. Ale zase měla před sebou jen siluety nahých těl. Vztekle se kousla do rtu. Pak se pomalu narovnala. Její pohled padl na lesklé ozdoby zavěšené na jedličce, visící nad kuchyňským stolem. Zdálo se jí, že jedna z koulí by mohla z konce větvičky spadnout. Posunula ji. Přešla temnou místností k lavici, ale nesedla si. Hleděla na dveře pokoje jako na hranici. Nevěděla však, jestli tuto hranici překročit nesmí, nebo naopak musí.
Za chvíli se několika ráznými kroky vrátila ke dveřím. V okamžiku, kdy její prsty sevřely kliku, zase zaváhala. Ruku pomalu odtáhla a utřela si ji do zástěry, jako by se dotkla něčeho nečistého. Znovu prošla kuchyní a sesunula se na lavici. Dřevo zaskřípalo. Žena se napjatě podívala na dveře, ale když se neotevřely, pohrozila směrem k nim pěstí a znechuceně zasípala: „Jako zvěř v říji. Nic vás nevyruší.“
Zavrtěla hlavou a vzdychla.
„Jenže tohle je můj dům,“ řekla už téměř nahlas. „A moje dcera.“

Dívka přejížděla tváří po mužově hrudi. Tvrdé chlupy ji lechtaly na rtech. Vdechovala ostrou mužskou vůni. Když se dostala k podpaží, odtáhla se: „Musíme vymyslet, jak tě vykoupeme, aby si maminka ničeho nevšimla.“
„Što?“ zeptal se muž.
„Vykoupu si tě. Umyju.“
„Meňa myť nado?“ smál se muž. „Vozmu sněg…“
„Kdepak sníh! Vykoupu si tě v teplé vodě jako děťátko.“
„Děťatko?“ zopakoval muž.
Zvedl se na lokti, aby dívce viděl do tváře. Prohlížel si ji v bledém měsíčním světle, které pronikalo dovnitř malým oknem.
„Kogda vojna zakončitsja, i děťatko budět.“
Dívka vyprskla smíchy, dlaň si tiskla na ústa, aby ztlumila chichot.
„Imja pervovo malčika budět Alexej,“ šeptal muž. „V našej semje vsegda tak byvajet, pervyj malčik Alexej. Alexej Alexejevič.“
„U nás se zase dcera vždycky jmenuje po matce Zuzana. Alexej a Zuzana.“
Dívka se otočila na bok a přitiskla se k muži. Pokrčenou nohu mu položila na břicho.
„A kdy už skončí válka?“
„Kogda my ubjom vsech němcev!“
„Všechny doufám ne! Dole ve městě taky žijí Němci, a to jsou dobří lidé.“
Muž ji políbil. Najednou vstal a přitiskl tvář k oknu.
„Němci!“ vykřikl.
Otevřel okno a nahý se protáhl ven. Dívka za ním vystrčila samopal.
Za zlomek vteřiny se otevřely dveře a do pokoje vběhla matka.
„Zavři okno, ty náno. Němci jdou!“
Dívka však jen stála. Sepjala ruce a její rty už šeptaly první slova modlitby. Matka ji odstrčila, přiskočila k oknu a zavřela ho. Spěšně posbírala rozházené části ruské uniformy.
„Halt!“ ozvalo se zvenčí.
Vzápětí zazněly výstřely a povely v němčině. Dívka přitiskla tvář k oknu, ale matka ji zase odtáhla.
„Ty hloupá, obleč si košili a lehni si! Dělej, jako že spíš. Nikdy jsi ho neviděla. S tímhle nemáme nic společného.“
Střelba neustávala.
Dívka klečela nahá na posteli s hlavou položenou až na kolenou a mechanicky se modlila.
„Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz. Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz. Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz,“ opakovala.
Matka se s náručí plnou vojenského oblečení dívala na její nahá záda.
„Vyslyš hříšnici a pomoz bolševikovi?!“ šeptla nazlobeně. „Ještě že se toho nedožil otec.“
Setkaly se očima. V tu chvíli si obě dvě uvědomily, že výstřely už utichly.
„Maminko, oni mi ho zabili,“ zašeptala dívka.
Pomalu, jako dítě, které si uvědomuje svou bezmoc, si dívka lehla. Matka si sedla na okraj postele a tlustou peřinou přikryla dceřinu nahotu.
Hřbetem ruky ji pohladila po tváři.
„Němci můžou přijít každou chvíli. Budou nás vyslýchat. O ničem nevíš! Vzbudila tě střelba. Jeho oblečení hodím do šporheltu. A ty už se konečně obleč, poběhlice!“

Za svítání vyšla matka na dvůr. Vzala z kůlny lopatu a začala odhazovat sníh. V noci ho trochu připadlo, ale stopy pod dceřiným oknem byly stále viditelné. Několikrát zaryla lopatou, až se dostala na zem.
Přitiskla tvář na sklo. Dcera stále ještě klečela u postele a modlila se.
Potom se žena vydala po stopách. Střídavě sníh odhrnovala nebo házela na malé kupky. Tak se dostala přes dvůr a zahradu až k plotu. Jedna laťka byla vylomená. Žena ji zvedla a vší silou jí mrštila k velké hromadě nařezaného dříví u chléva.
„Tuhle díru máme v plotě už několik let, Herr Offizier. Nemůžu se dostat k tomu, abych to opravila. Znáte to, když je žena bez muže, na hospodářství je to znát. Psí život, pane důstojníku. Hundeleben, Herr Offizier. Frau ohne Mann… Der Frau ohne das Mann…,“ připravovala si, co řekne Němcům.
Hodila ještě několik lopat sněhu ze zahrady na stopy za plotem. Potom její pohled upoutalo cosi na stráni.
„Bože můj,“ zašeptala, „dej, ať se mi to jen zdá.“
V dálce trčelo ze sněhu něco našedivělého.

Chalupa stála na okraji vesnice. Bylo docela možné, že kromě ní a německých vojáků zatím nikdo jiný o mrtvém těle ve sněhu nevěděl. Z ostatních chalup nebylo na stráň vidět a chodit do lesa na dříví teď bylo zakázané. Žena si řekla, že pokud ho Němci do poledne neodnesou, vydá se za farářem a poprosí ho o pomoc. Věci okolo pohřbívání jsou přece jeho starost. Dceři neřekne nic. Zakázala jí vycházet z domu a ještě jednou jí to zopakuje. A musí zadržet každého, kdo by chtěl jít k mrtvole okolo jejich oken. Dceru ochrání. Je ještě mladičká, časem zapomene. Zostudila se, ale to se stalo i jiným. Válka už brzy skončí a děvče se zakouká do jiného. Najde si někoho, kdo umí odpouštět. A tohle všechno zůstane jen v nejtajnějších vzpomínkách, ukryté jako pod sněhem.
Žena se ještě na chvíli zahleděla na stráň, ale její pozornost teď upoutalo vzdálené zahřmění. Bouřka v prosinci ji překvapila. Potom zahřmělo znovu a ona si najednou uvědomila, že o tomto hřmění mluvily včera ženy po mši. Kanonáda. Blíží se fronta. Žena se pokřižovala.


HALTOVAT (nářeč. z něm. brzdit, zastavit)

Slunce svítilo ještě slabě, ani do oběda nemohlo vysušit zem nasáklou nočním deštěm. Zuzana klečela v mokré trávě. V rukou držela otevřenou knihu, přestože modlitbu za mrtvého manžela už znala nazpaměť. Oči červené od pláče upírala na velkou hromadu nedávno navršené hlíny.
Německá komandatura farářovi ani po velkém přesvědčování nepovolila, aby pochoval ruského partyzána do posvěcené půdy na hřbitově. Muži z vesnice museli vykopat jámu do zmrzlé země hned pod kopcem, přímo tam, kde ho zastřelili. Tělo zabalili do plachty a pohřbili v truhle narychlo sbité z neopracovaných dřevěných prken. Hrob ale farář stejně vysvětil. Bolševik nebo nacionálsocialista, před Bohem jsme si všichni rovni, okřikl protestujícího gardistu, který na pohřbívání dohlížel.
Jakmile přešla fronta, první Zuzaninou myšlenkou bylo, že hrob se musí řádně obezdít. Věděla, že matka na to nedá ani korunu, a tak se rozhodla, že půjde za lidmi z nového národního výboru. Obávala se jenom toho, aby nechtěli přenést Alexeje dolů na hřbitov nebo nedejbože odvézt až do Sovětského svazu. Tady pod kopcem ho měla blízko. Mohla za ním chodit každý den, někdy i třikrát. To se rozumí, že se matka hněvala, bála se, co si lidé pomyslí, když Zuzana takto veřejně oplakává milence-bolševika.
Ale Zuzaně bylo všechno jedno. Za pár týdnů stejně každý uvidí, že čeká dítě. Malého Alexeje. Určitě to bude chlapec. Alexej Alexejevič. Už delší dobu hledala slova, kterými to oznámí matce.
Zuzana se pokřižovala. Už chtěla modlitební knížku zavřít, když vtom jí padl zrak dolů na pravou stránku, kde byla modlitba za zemřelé rodiče. Napadlo ji, že by se mohla jménem svého dítěte pomodlit za jeho otce. Jednu ruku si položila na břicho, jako by se s dítětem chtěla spojit, a druhou pevně uchopila knihu, protože vítr začal obracet stránky.
„Bože, jenž jsi rozkázal ctít otce i matku, smiluj se nad duší mého otce…“
Když se Zuzana vracela strání k domu, všimla si, že od jejich zahrady jí jde naproti trojice mužů. Dva z nich byli sovětští vojáci, červeň nárameníků na jejich uniformách zářila v chladném březnovém slunci, třetí byl milicionář, civil s červenou páskou na rukávu, oblečený jako vesničan. Jen aby nechtěli převézt Alexeje někam pryč, blesklo jí znovu hlavou.
„Jste Zuzana Lauková?“ zeptal se milicionář, když se setkali uprostřed louky.
„Ano, vždyť to víte,“ odvětila Zuzana.
Muž pohrdavě našpulil rty: „Musíte podat vysvětlení v jisté záležitosti. Půjdete s námi.“
Sovětští vojáci o ni téměř nejevili zájem. Šli vpředu a o něčem se živě bavili.
„Jde o Alexejův hrob?“ zeptala se Zuzana.
„Nevím,“ odpověděl muž s červenou páskou. „To vám řeknou dole v Levoči. Vemte si doklady, a jestli chcete, tak i něco na sebe. Může zase začít pršet.“
Zuzana zrychlila, aby vojáky doběhla. Chtěla zachytit co nejvíc z jejich zpěvavé ruštiny, která jí připomněla Alexeje.

Když přišli k chalupě, matka už stála na dvoře.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Ničevo,“ usmál se jeden z vojáků a máchl rukou.
„Opravdu nic,“ uklidňovala matku Zuzana. „Buďte klidná, maminko.“
„Musí podat vysvětlení v jisté záležitosti, půjde s námi,“ zopakoval milicionář svoje předchozí slova. Obrátil se k Zuzaně a nepřátelsky rozkázal: „Hybaj dovnitř pro doklady. Tak honem!“

V kuchyni Zuzana otevřela almaru a vzala odtud svůj průkaz. Zastrčila ho do modlitební knížky.
„Vy si s sebou chcete brát i ten zpěvník?“ podivil se milicionář.
„Kdybych musela čekat, budu se aspoň modlit,“ vysvětlila Zuzana.
Muž pokrčil rameny.
Zuzana vešla do pokoje, aby si vzala vlňák. Dveře zůstaly pootevřené, a tak slyšela, jak se matka ptá muže, jestli je teď už s Rusy. Muž jí řekl, že přece každý viděl, co se dělo v okolních vesnicích, když tudy procházela fronta. Rusové byli rozdivočelí a někdo musel najít odvahu, aby je haltoval. Matka se ho posměšně zeptala, jestli předtím haltoval i Němce. Muž jí řekl, aby ve vlastním zájmu držela hubu.
Zuzanu napadlo, že by přece jen nemusela chodit po Levoči jako stará babka s modlitební knížkou v ruce, a tak se převlékla do matčiny sváteční tmavomodré sukně, která měla vpředu zespodu všitou kapsičku. Do ní si knihu zastrčila.
U branky stálo ruské auto. Vojáci už seděli uvnitř a čekali, až Zuzana nastoupí. Matka ale dceru pevně objímala a tiskla ji k sobě, jako by ji ani nechtěla pustit. Milicionář nakonec musel vystoupit z auta, aby dceru od matky rázně odtrhl. Matka se rozplakala a chtěla Zuzanu znovu obejmout. Milicionář ji odstrčil a vykřikl: „Uchodi, svoloč!“
Ruští vojáci si mezi sebou vyměnili pobavené pohledy.
Zuzana nastoupila a auto se rozjelo.
(RANKOV, Pavel. Matky. Brno: Host, 2013.)

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení