Knižní novinky

Tom Rachman: Imperfekcionisté

1 1 1 1 1 (1 hlas)
il

Satirický a přitom dojemný ohňostroj lidské marnosti odehrávající se v kulisách mezinárodního deníku sídlícího v Římě.


knihaHrdinové románového debutu bývalého novináře Toma Rachmana nejsou zrovna ideálními kandidáty na Pulitzerovu cenu. Představte si šéfredaktorku prožívající manželskou krizi či postaršího pařížského korespondenta, který byl kdysi váženým reportérem a velkým svůdcem, ale dnes nemá „žhavější“ téma než chov strnadů. Nebo anorektickou redaktorku ekonomického zpravodajství, jež se zamiluje do dredatého irského povaleče. Odborníka na nekrology a křížovky, jehož životním cílem je „nic nedělat“, avšak rodinná tragédie ho ironií osudu posune v kariéře. Mladého naivního káhirského dopisovatele, snažícího se zdokumentovat „sexuální život islámských extremistů“, kterého bez skrupulí vysává starší kolega. Afektovanou, osamělou a zatrpklou finanční ředitelku nebo editora sisyfovsky bojujícího proti překlepům typu Saddám Hnusajn nebo genitální ekonom. Ti všichni jsou závislí na vnukovi zakladatele novin, jenž se však zajímá jen o svého baseta jménem Schopenhauer.

Jsou to ztracenci, antihrdinové, věční smolaři lapení do sítě pochyb, zmítaní osudem. Jsou patetičtí i dojemní současně. Jsou zkrátka neodolatelní. Rachman je sleduje výsměšným perem milovníka opileckých portrétů a anekdot posbíraných u automatu na kávu.

Kniha prostřednictvím jedenácti příběhů vykresluje více než padesát let historie jedněch novin, od zlatých časů k jejich úpadku. Ačkoli se každá z kapitol odehrává v jiném období a točí se kolem jiné postavy, je kniha — právě díky hrdinům, kteří proplouvají napříč jednotlivými epizodami — důmyslně propojeným příběhem.

Ukázka:

Arthur míval pracovní kout u automatu na vodu, jenže jeho nadřízené unavovalo bavit se s ním pokaždé, když měli žízeň. Takže automat zůstal a Arthura přestěhovali. Získal stůl v nejzapadlejším rohu, co nejdál od centra moci, zato blízko skříňky s tužkami. Což byla jediná útěcha.
Po příchodu do práce sebou Arthur praští na židli a užívá si klidu tak dlouho, dokud svou nečinností nezačne vážně ohrožovat další setrvání v pracovním poměru. Pak se konečně vykroutí z kabátu, zapne počítač a zkontroluje nejnovější zprávy.
Nikdo neumřel. Přesněji řečeno, v uplynulé minutě umřelo sto sedm lidí, sto padesát čtyři tisíc včera a milion sedmdesát osm tisíc minulý týden. Ale nikdo důležitý, což je skvělé. Poslední nekrolog napsal před devíti dny a doufá, že se tahle pauza ještě protáhne. Cílem veškerého jeho snažení v redakci je nedělat nic — publikovat tak zřídka, jak je to možné, a vypařit se, když se nikdo nedívá. Zmíněné profesní ambice právě úspěšně převádí do praxe.
Proto si taky, pro případ, že by šel někdo kolem, otevře složku papírů, aby se v ní s mumláním „Vždy připraven!“ mohl zuřivě přehrabovat. Na většinu lidí to zabírá. Bohužel ne na všechny.
Za zády se mu vynoří Clint Oakley a Arthur se otočí na židli jako na obrtlíku.
„Clinte. Ahoj. Dobré ráno. Právě to projíždím. Nic zajímavého. Teda pro mě. Zatím.“ Tenhle svůj zvyk obhajovat se před nadřízenými nesnáší. Měl by sklapnout.
„Tys to nečetl?“
„Nečetl co?“
„Děláš si srandu?“ Vytahovat se na něj a zároveň neříct nic kloudného, to je Clintova specialita. „Nečetls mail? Prober se, buzno.“ Zaťuká na Arthurův monitor, jako by to byla jeho lebka: „Je tam někdo?“ Clint Oakley, Arthurův šéf, je baseballem posedlý, sexuálně frustrovaný rodák z Alabamy, s hlavou plnou lupů a knírkem jako záchodová štětka, neschopný podívat se někomu do očí. A taky je, jakkoli paradoxně to zní, redaktorem kulturní rubriky. „Střevo,“ prohlásí, čímž míní Arthura, a nadutě odkráčí zpátky do své kanceláře.
Jednou z věcí, které nás historie naučila, pomyslí si Arthur, je, že by se muži s knírkem neměli dostávat k moci. Naneštěstí se redakce touhle otřepanou pravdou neřídí, protože Clint šéfuje všem speciálním oddělením, včetně nekrologů. Nedávno zavalil Arthura další nekonečnou prací. Nařídil mu, aby kromě nekrologů připravoval ještě rubriky Dnešní den v historii, Hádanky, Rébusy, Vtip dne a Počasí ve světě.
Arthur si vyhledá mail, o kterém se Clint zmínil. Je od šéfredaktorky Kathleen Solsonové. Žádá ho o nekrolog Gerdy Erzbergerové — chce ho mít připravený ještě předtím, než dotyčná zemře. Kdo to, proboha, je? Mrkne na internet. Ukáže se, že jde o rakouskou intelektuálku, svého času vychvalovanou feministkami, pak týmiž zatracovanou a nakonec zapomenutou. Proč by se měla redakce zajímat o to, že umírá? Možná proto, že Kathleen četla na vysoké její životopis. A Arthurovi je jasné, že „zprávy“ jsou často jen jiný název pro „redaktorovy zájmy“.
Dorazí Kathleen, aby s ním článek probrala.
„Právě na tom pracuju,“ hájí se Arthur preventivně.
„Na Gerdě?“
„Gerdě? Znáš ji osobně?“ Pokud by odpověď zněla ano, byl by tenhle úkol ještě komplikovanější.
„Moc ne. Potkala jsem ji na pár akcích.“
„Takže to není tvoje kamarádka,“ zadoufá. „Jak moc to spěchá, co myslíš?“ Jinak řečeno, kdy hodlá umřít?
„Těžko říct,“ odpoví Kathleen. „Neléčí se.“
„A to je dobře, nebo špatně?“
„No, když jde o rakovinu, tak to obvykle není zrovna nejlepší nápad. Podívej, byla bych ráda, kdybychom to jednou udělali pořádně. Máš dost času na to, abys mohl jet přímo za ní a udělat s ní rozhovor, a ne to psát od stolu.“
„Jet kam?“
„Žije kousek od Ženevy. Řekni sekretářce, ať ti vyřídí všechny formality.“
Cestování znamená práci navíc a noc strávenou mimo domov. Mizérie. A není nic horšího než dělat rozhovor kvůli nekrologu. Lidé se nesmějí v žádném případě dozvědět, proč se jich vyptává, to pak mívají tendenci propadat zoufalství. Proto Arthur vždycky tvrdí, že pracuje na „medailonku“. Tahá z umírajícího odpovědi, ověřuje si fakta a pak tam sedí a předstírá, že si dělá poznámky, dusí se pocitem viny a vykřikuje „Neuvěřitelné!“ a „Opravdu?“ A přitom celou dobu ví, jak málo se toho dostane do tisku — desetiletí života zhuštěná do několika odstavců a uložená k poslednímu odpočinku na konci stránky devět mezi Rébusy a Počasím ve světě.
S hlavou plnou podobně neveselých myšlenek vyklouzne z kanceláře, aby vyzvedl svou dceru. Osmiletá Pickle se vynoří ze školních vrat, popruh aktovky kolem krku, ruce svěšené podél těla, pupík vystrčený, pohled upřený skrz brýle někam do ztracena, rozvázané tkaničky jí při každém kroku plandají. „Starožitnosti?“ zeptá se jí a Pickle mu vklouzne rukou do dlaně a souhlasně mu sevře prsty. K Via dei Coronari se doloudají ruku v ruce. Prohlíží si ji seshora, rozcuchané černé vlasy, drobné uši, tlustá skla brýlí, která deformují a zvětšují dlažební kostky. Pickle si tiše brouká a pobaveně odfrkuje. Ta holka je úžasný intoš a on doufá, že se to nikdy nezmění. Štvalo by ho, kdyby z ní byla moderní slečna — připadal by si stejně divně, jako kdyby mu na hlavě vyrostla tykadla.
„Máš fyziognomii šimpanze,“ řekne jí, „všimla sis?“
Pickle si dál brouká a vypadá to, že nehodlá odpovědět. Po chvíli se ale ozve: „A ty vypadáš jako orangutan.“
„Proti tomu nemůžu nic namítnout. Ne, opravdu, nemůžu. Mimochodem, mám pro tebe další: Tina Pachootniková.“
„Řekni to ještě jednou?“
„Pachootniková. Tina.“
Zavrtí hlavou: „To se nedá vyslovit.“
„Líbí se ti aspoň Tina?“
„O tom bych mohla uvažovat.“
Hledá si pseudonym, ne že by ho potřebovala, ale prostě ji to baví. „A co Zeus?“ zeptá se Pickle.
„Obávám se, že ten je zabraný. I když už je dost dlouho ze hry, takže by to možná nevadilo. Chtěla bys být jen Zeus, nebo Zeus něco?“
Rozevře v jeho chladné a suché dlani svou buclatou ručku a on ji nechá vyklouznout. Ukročí stranou, dává nohu přes nohu a jde vedle něj, duchem nepřítomná. Pak sebou smýkne zpět, proplete prsty s jeho a s uličnickým výrazem vzhlédne.
„Copak?“
„Žabák.“
„To ti nedovolím,“ řekne. „Žabák je klučičí jméno.“
Pokrčí rameny, u tak malé dívky je to nepřirozené, dospělé gesto.
Vejdou do okázalého obchodu se starožitnostmi na Via dei Coronari. Prodavači z nich nespouštějí oči. Ti dva sem chodí často, ale nikdy si nic nekoupí, jen jednou musel Arthur zaplatit stolní hodiny, které dívka shodila.
Pickle šťouchne do telefonu z dvacátých let.
„Tahle část se držela u ucha,“ vysvětluje jí Arthur, „a do téhle se mluvilo.“
„Ale jak jsi volal?“
Strčí prst do ciferníku a otočí s ním. „Tys nikdy neviděla takovýhle telefon? Proboha, když jsem vyrůstal, bylo to to jediné, co jsme měli! Představ si tu námahu! Byly to těžké časy, holčičko, vážně těžké časy!“
Našpulí rty a otočí se, aby si prohlédla bustu Marca Aurelia.
Doma jí Arthur připraví sendvič s nutellou. Pickle si ho dává každé odpoledne, komíhá přitom nohama pod kuchyňskou židlí a na nose má šmouhy od čokolády.
Arthur si utrhne kůrku a strčí si ji do pusy. „Otcovská daň,“ vysvětlí. Pickle nic nenamítá.
Když venku zastaví Visantino auto, spolkne Pickle rychle poslední sousto a Arthur chvatně opláchne špinavý talíř — jako by se blížila paní učitelka.
„Jak bylo v práci?“ zeptá se manželky.
„Normálně. Co to tady vy dva provádíte?“
„Nic zajímavého.“
Pickle se odloudá do obývacího pokoje a Arthur ji roztržitě následuje. Povídají si a smějí se u své oblíbené televizní show.
Nakoukne za nimi Visantha: „Na co se to díváte?“
„Na nějakou blbost,“ odpoví Arthur.
Pickle mu podá dálkový ovladač a vyrazí do svého pokoje. Sleduje ji, jak jde dolů do chodby, a pak se otočí k Visantě: „Víš, co mi dneska řekla? Nepamatuje si dvacáté století. Neděsí tě to?“
„Ani ne. Co si dáme k večeři?“
„Pickle,“ zavolá Arthur do chodby, „máš nějaký nápad na večeři?“
Sekretářka zarezervuje Arthurovi lístek na vlak z Říma do Ženevy — desetihodinová cesta s přestupem v Miláně a Brigu. Údajně je to levnější než let na poslední chvíli, ale pro něj je to neskutečná otrava. Nastoupí na první vlak na Stazione Termini, v restauračním voze si koupí sladké loupáky a vmáčknutý mezi kdovíjakou sebranku ve druhé třídě se ponoří do prvního dílu pamětí Gerdy Erzbergerové, skromně nazvaných Na začátku. Podle fotky to je, nebo alespoň kolem třicítky bývala, hezká a štíhlá žena s tmavými vlasy po ramena a ironickým úsměvem. Fotka je z roku 1965, kdy knížka vyšla. Takže teď jí musí být přes sedmdesát.
Když k večeru dorazí do Ženevy, zvedne Arthur nos od knížky a zadívá se na opěradlo sedadla před sebou. Podle anotace na internetu očekával nudnou, politicky zastaralou autobiografii. Místo toho je to kniha plná odvahy a lidskosti. Znovu si prohlédne Gerdinu fotku a připadá si trapně nepřipravený.
Projde celnicí, vymění si švýcarské franky a najde taxík, který ho odveze až k jejímu domu, hned za francouzskou hranicí. Taxík ho vyhodí na mokré silnici; červená brzdová světla zmizí za pahorkem. Arthur se potí, je rozpačitý, a navíc přijel pozdě. Nesnáší, když má zpoždění, ale mívá ho vždycky. Promne si ruce a dýchne na prsty. Tohle je ono: správné číslo, borovice, přesně jak mu to popsala. Po chvíli hledání najde v živém plotě branku a vejde dovnitř. Dům je z robustních dřevěných trámů, rampouchy visí z okapů jako klobouky čarodějů. Jeden ulomí — nikdy nedokáže odolat — a otočí se, aby si užil pohled na podvečerní oblohu. Ledový škraloup mraků překrývá Alpy. Rampouch mu odkapává na zápěstí.
(RACHMAN, Tom. Imperfekcionisté. Brno: Host, 2013.)

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení