Knižní novinky

Leoš Šedo: Hrajte to nahlas aneb 50 let Love Me Do

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
il

Nakladatelství Galén vydává novou knihu Leoše Šeda – osmnáct obrazů historie rockové hudby 50. až 70. let.


knihaVíce než pětisetstránková kniha je fascinujícím a zasvěceným průvodcem tím „nej nej nej“, co se v moderní populární hudbě po druhé světové válce odehrálo. Nejde o chronologicky suchý přehled dat, názvů singlů či sestav jednotlivých kapel, na stránkách knihy od „rockového staromilce“, jak se sám nazývá, se před čtenářem otevírá pohled zaujatého fanouška, programově neobjektivního, který píše o tom, co měl a má rád, co v posledních desetiletích poslouchal, sháněl po burzách a pídil se po všem možném okolo, aby získal o svých miláčcích co nejvíce informací.

Pro ty, kdo to všechno prožívali s ním, je důležité připomenutí desek, které třeba nějaký čas neslyšeli, ale navíc i ověření, zda jim tehdy něco náhodou neuniklo. Ipodová generace získá přehledný jídelní lístek, na co by si měla opravdu najít čas a doplnit si vzdělání o nádhernou muziku, která za komunismu prosvítila život jejich prarodičů i rodičů, a navíc výrazně nahlodala železnou oponu, protože koneckonců kameny valící se do Prahy definitivně převálcovaly všechny nezvané tanky.

Knihu graficky upravil a stylovými kolážemi doprovodil Bedřich Vémola, součástí knihy je rejstřík obsahujíce více než 2500 hesel.

Kniha je od 2. dubna 2013 k dostání v běžné distribuci.

AUTOR

Leoš Šedo

Narozen 1952 ve Vysokém Mýtě, vystudoval stomatologii na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze (1976). Od roku 1977 žije v Sázavě, je ženatý, má dvě dcery.
1999 / účast na Středoevropské scenáristické dílně Sundance Institutu.
2005 / román Kleště (Petrov)
2007 / námět a scénář mikropovídky Zuby od partyzána (Česká televize)
2009 / kniha povídek Beatles přistanou v Praze dnes večer (Galén)
2013 / průvodce historií rockové hudby 50. až 70. let Hrajte to nahlas anebo 50 let Love Me Do (Galén)
Od roku 2001 pravidelná spolupráce s časopisem Xantypa.

Ukázky z knihy:

OH, BOY
(...) Organizace turné za moc nestála. Začínalo 23. ledna, mezi jednotlivými štacemi dlouhé přesuny mizerně vytápěným – občas porouchaným – autobusem. 31. ledna, při nočním přejezdu ze státu Minnesota do Wisconsinu, během neplánované zastávky utrpěl bubeník Carl Bunch omrzliny nohou a byl hospitalizován. Na dvou dalších koncertech musel zaskakovat za bicími vždycky některý ze zpěváků.
Vystoupení v Surf Balroomu v městě Clear Lake bylo sjednáno na poslední chvíli. Holly už měl všeho plné zuby a navrhl muzikantům, basistovi Waylonu Jenningsovi a kytaristovi Tommymu Allsupovi, že zkusí najmout malé letadlo, aby si ušetřili alespoň následující víc než šestisetkilometrové martyrium na cestě z Iowy do Minnesoty. V letadle bylo místo pro tři pasažéry. Ritchie Valens zatoužil letět také a navrhl Allsupovi, že si spolu hodí o místo v letadle mincí. Konferenciér večera Bob Hale jim minci po koncertu hodil a Valens vyhrál.
Big Bopper zas byl pořádně nastydlý a zkusil požádat Jenningse, jestli by si s ním nevyměnil místo. Dobrácký Jennings mu vyhověl.
Při loučení mu Holly řekl: „Jen abyste v tom starým krámu nezmrzli…“
Na což Waylon Jennings odpověděl větou, která jej prý pronásledovala po celý zbytek života: „Hlavně abyste vy s tím vaším krámem nespadli.“
Malá Bonanza odstartovala z letiště Mason City 3. února těsně před jednou hodinou po půlnoci. Letadlo zmizelo ve tmě, aniž navázalo kontakt s letovým dispečerem, nic o něm nevěděli ani na dalších místech předpokládané trasy. O půl čtvrté ráno ohlásil jeho majitel Henry Dwyer stroj za pohřešovaný. Po rozednění, zhruba ve čtvrt na deset, Dwyer odstartoval v jiném malém letadle k pátracímu letu a obavy se brzy změnily ve smutnou jistotu. Trosky Bonanzy ležely v kukuřičném poli, sotva deset kilometrů severozápadně od letiště. Vyšetřování později potvrdilo, že jednadvacetiletý pilot Peterson neměl dostatek zkušeností pro let v nepříznivých podmínkách, navíc nedostal potřebné informace o povětrnostní situaci. Špatně si vysvětlil údaje na přístrojích a vzhledem k mizivé viditelnosti začal místo dalšího stoupání klesat. V rychlosti dvě stě sedmdesát kilometrů za hodinu stroj narazil křídlem na zmrzlou zem, jeho torzo se smýkalo ještě několik desítek metrů, než je zastavil plot na hranici pozemku. Těla Hollyho, Valense a Big Boppera náraz vymrštil ven a zůstala ležet nedaleko od vraku. Mrtvý pilot zůstal upoután v kabině.
Šok ze smrti mladých rock and rollových hvězd byl podobný tomu, když pět let předtím zahynul v troskách svého vozu mladý herec James Dean.
Zpráva o Hollyho skonu zasáhla jako blesk i řadu mladíků na obou stranách Atlantiku, kteří to podle jeho vzoru zkoušeli s kytarou: Johna Lennona (při hledání názvu své kapely myslel na Hollyho Crickets) či Boba Dylana, který si dodnes připomíná Hollyho koncert dva dny před osudným letem, kterému byl osobně přítomen.
O Buddym Hollym vznikl film a muzikál, zejména filmu se však vytýkalo příliš volné zacházení s historickými fakty.
Hollyho žena Maria Elena krátce po tragédii potratila. Později se znovu provdala, měla tři děti a po rozvodu se až do současnosti věnuje spravování odkazu svého prvního manžela.
Buddy Holly byl velice pracovitý autor a interpret, za svého života vydal tři alba a několik singlů a natočeného materiálu po něm zůstalo tolik, že nahrávky průběžně vycházely ještě deset let po jeho smrti. Samozřejmě mezi nimi byly i různé demosnímky a další verze vydaných nahrávek, také ale technicky značně nedokonalé snímky.
Don Mc Lean, americký písničkář, nahrál v roce 1971 píseň American Pie, kde připomíná den Hollyho smrti jako „Den, kdy zemřela hudba“.
Ale shodou okolností první písní napsanou na počest zahynuvších hudebníků krátce po havárii byla Three Stars od Eddieho Cochrana.

HRAJTE TO KUREVSKY NAHLAS!
(...) Dylanův vzhled ani fantasmagorická interview samozřejmě nebyly hlavním symptomem proměny – tím se stala jeho hudba, nový styl Dylanových písní.
Bringing it All Back Home (duben 1965), Highway 61 Revisited (srpen 1965) a Blonde on Blonde (léto 1966) jsou tři alba (poslední titul vyšel jako dvojalbum), která metamorfózu zachycují.
Dylan se ve studiu obklopil muzikanty s elektrickými kytarami a bicími, zvuk nahrávek se posunul k rocku, respektive folkrocku. Protiválečná a sociální tematika se objevuje v zastřenější, spíš symbolické podobě, střídána několika jedinečnými písněmi milostnými (I Want You, It‘s All Over Now, Baby Blue).
Obdivován a vzýván pravověrnými folkaři, vystoupil v letech 1963 a 1964 v Mekce tohoto žánru, na festivalu v Newportu. V roce 1965 přijíždí znovu, ale tentokrát konzervativní milovníky lidové hudby totálně znechutí: jako doprovod má rockovou kapelu!
Kytarista Mike Bloomfield, Al Kooper za Hammondovými varhanami plus další hudebníci z Paul Butterfield Blues Bandu s Dylanem odehráli tři skladby a odešli z pódia za bučení části publika.
Dodnes se vedou spory, jestli bučení bylo výrazem odporu konzervativních folkařů, nebo šlo zcela prozaicky o projev nespokojenosti kvůli špatnému zvuku a neobvyklé krátkosti vystoupení. Druhou verzi hájí například Al Kooper ve své vzpomínkové knize, důkazy pro první tvrzení se však dají také shromáždit.
Jisté je, že se do „elektrické“ části bučelo ještě na několika dalších Dylanových koncertech (první část hrával jen s kytarou a harmonikou, pak nastoupili ostatní muzikanti).
Projevy nevole se objevovaly i při jeho dalším britském turné, slavný je výkřik „Jidáši!“, kterým jej počastoval kdosi z publika na koncertu v Manchesteru 17. května 1966.
„Nevěřím ti… jsi lhář,“ odpověděl mu Dylan, a než s kapelou rozjeli Like A Rolling Stone, závěrečné číslo večera, pobídl muzikanty: „Play it fucking loud!“

ZNOVUZROZENÍ?
(...) Objevilo se ještě album dříve nezveřejněných nahrávek (Coda, 1982), ale to už bylo opravdu všechno. V tom samém roce, tedy po třinácti letech od původního vydání, národní podnik Supraphon nabídl album Led Zeppelin I…
V roce 1985 Page s Plantem a Jonesem za spoluúčasti Phila Collinse a dvou dalších hudebníků vystoupili na dobročinném koncertu Live Aid, nebyli však se svým setem příliš spokojení.
O tři roky později jim patřil závěr slavnostního koncertu na počest čtyřicátého výročí založení gramofirmy Atlantic. Za bicí usedl Bonhamův syn Jason, ale ani tentokrát se nedařilo. Plant s Pagem se krátce před vystoupením pohádali, jestli zahrát Stairway to Heaven, navíc zlobil zvuk a Jonesovy klávesy nebylo pořádně slyšet.
Během devadesátých let vyšel kompletní zeppelinský katalog v digitální, zvukově vylepšené podobě a skupina byla uvedena do Rockové síně slávy na obou stranách Atlantiku.
V roce 1995 pak zemřel ve věku šedesáti let Peter Grant.
Ke konci století se konečně dočkali i čeští fandové: jako „Kytara a Hlas Led Zeppelin“ v Praze dvakrát vystoupili Jimmy Page a Robert Plant. Podporováni mladou rytmikou, připomněli pár kousků značky Led Zep, ale většina koncertu patřila aktuálním věcem ze společného alba Walking into Clarksdale. „Hlas“ ze svých kvalit mnoho neztratil, zato Jimmy Page s bříškem a černým přelivem působil trochu jako svůj vlastní revival.
První dekáda jednadvacátého století byla ve znamení návratů legend: Police, Cream či Genesis. Tyto návraty zčásti potvrdily úsloví, že člověk do stejné řeky dvakrát nevkročí, ale fandové si staré časy rádi připomenou a finanční přínos takových koncertů a turné není k zahození.
Po prvních zprávách o společném koncertu Led Zeppelin plánovaném na srpen 2007 se vzedmula ohromná vlna zájmu, reunion nakonec nastal v prosinci a londýnská O2 aréna, k prasknutí naplněná natěšeným davem, byla svědkem chvilkového návratu do historie.
Tři veteráni spolu s Jasonem Bonhamem tentokrát věnovali přípravě dostatek času a koncert vyzněl jako důstojná vzpomínka na zašlou slávu. Záznam londýnského koncertu vyšel v listopadu 2012 na CD a DVD pod názvem Celebration Day.
Záplavu spekulací o vydání nového společného alba, případně o koncertním turné však sami hudebníci (zejména Robert Plant) brzy zarazili.
Možná je to tak správně…

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení