Milan Kundera: Nevědomost

Mnohé ze čtenářů a obdivovatelů Milana Kundery, českého spisovatele píšícího francouzsky, asi překvapilo, když jeden z jeho pozdějších románů Nevědomost (L’ignorance) vyšel nejprve ve Španělsku (2000) a teprve o tři roky později ve Francii. Že by měl Kundera už dost francouzského publika? Chtěl tak snad upoutat větší pozornost na svůj nový román? Zkusme se na tento román alespoň zběžně podívat a snad najdeme správnou odpověď.

Hlavními tématy a existenciálními situacemi pro hrdiny románu Nevědomost jsou návrat a stesk po domově. Na příkladu dvou českých emigrantů Ireny a Josefa Kundera zkoumá možnosti návratu do rodné země po letech strávených v zahraničí. Pokud člověk stráví dvacet let mimo svou vlast, může o ní ještě mluvit jako o svém domově? Je životem oněch dvacet let v zahraničí, a nebo je to jen jakýsi stav „přežívání“ a teprve po návratu domů člověku začíná jeho skutečný život? Jak hodnotit a za co považovat dobu strávenou v emigraci?

Jako i ve svých ostatních knihách se Kundera i v Nevědomosti pouští do svých esejistických úvah, které se prolínají celým příběhem. Hned na začátku tak přirovnává situaci českých emigrantů s dvacetiletým putováním Odyssea na rodnou Ithaku. Byla Odysseovým životem Ithaka, a nebo jeho putování? Mohl se ještě považovat za jednoho z obyvatel Ithaky, anebo se stal nakonec cizincem ve vlastní zemi, když ho nikdo ani nepoznal? Byla jeho ženou spíše Penelopa čekající na Ithace, a nebo nymfa Kalypso, s kterou strávil celých sedm let?

„Calypso, ah Calypso ! Je pense souvent à elle. Elle a aimé Ulysse. Ils ont vécu ensemble sept ans durant. On ne sait pas pendant combien de temps Ulysse avait partagé le lit de Pénélope ; mais certainement pas aussi longtemps. Pourtant on exalte la douleur de Pénélope et on se moque des pleurs de Calypso.“ (KUNDERA, Milan. L’ignorace. Gallimard: Paris, 2005, s. 14. „Kalypso, ó, Kalypso! Často na ni myslím. Milovala Odyssea. Žili společně celých sedm let. Nevíme, jak dlouho Odysseus sdílel společné lože s Penelopou, ale určitě ne stejně dlouho. A přesto vyzdvihujeme Penelopinu bolest a vysmíváme se slzám Kalypso.“)

Podobné dilema mezi steskem po domově a zároveň otázkou, jestli jejich domovem a životem není už jiná země, si kladou i Irena a Josef. Tlaky pak sílí z obou stran: jejich přátelé v zahraničí nechápou, proč nejedou konečně domů, jako kdyby jejich život v exilu nebyl podstatný, a jejich rodina a přátelé doma je nechápou a nezajímají se o jejich roky strávené v exilu, protože „oni si tam užívali a my jsme zde celou dobu trpěli“. Není to tedy jen otázka, jestli se člověk má nebo nemá vrátit, ale jestli jej „doma“ přijmou, jestli je možno obnovit kdysi silné a pevné vztahy s lidmi, kteří nezakusili život emigranta a jeho dilemata.

V románu jsou tyto otázky příkladně ilustrovány situacemi, jakou je například nezájem Ireniných kamarádek o její minulost a francouzské víno, které vypijí, až když jsou už notně opilé z českého piva. Josef se zase setkává se svým bratrem a jeho ženou, ale představují už pro něj jen cizince. Jediné, co žádá z dědictví po rodičích, je jeden obraz a ani na ten nemá nárok.

Prolíná se tu tak i jedno z dalších Kunderových témat, a to neschopnost sdílet myšlenky, vzpomínky, v obecnější rovině pak neschopnost komunikovat vůbec, z čehož nakonec vyplývá nepochopení mezi jednotlivci a jejich odsouzení k nevědomosti. Kundera čtenáře zas a znovu podněcuje k přemýšlení a hledání odpovědí na problémy, které se týkají každého z nás a ne pouze emigrantů.

„J’imagine l’émotion de deux êtres qui se revoient après des années. Jadis, ils se sont fréquentés et pensent donc être liés par la même expérience, par les mêmes souvenirs. Les mêmes souvenirs ? C’est là que le malentendu commence : ils n’ont pas les mêmes souvenirs ; tous deux gardent de leurs rencontres deux ou trois petites situations, mais chacun a les siennes ; leurs souvenirs ne se ressemblent pas ; ne se recoupent pas ; et même quantitativement, ils ne sont pas comparables : l’un se souvient de l’autre plus que celui ne se souvient de lui ; d’abord parce que la capacité de mémoire diffère d’un individu à l’autre (ce qui serait encore une explication acceptable pour chacun d’eux) mais aussi (et cela est plus pénible à admettre) parce qu’ils n’ont pas, l’un pour l’autre, la même importance.“ (Tamtéž, s. 145. „Představuji si vzrušení dvou bytostí, které se po mnoha letech opět shledávají. Kdysi se spolu často vídávali a myslí si, že je spojují stejné zkušenosti, stejné vzpomínky. Stejné vzpomínky? A právě tady začíná jejich nedorozumění, protože oni nemají stejné vzpomínky. Oba dva si uchovávají dva nebo tři malé zážitky, ale každý má své. Jejich vzpomínky se nepodobají, nemíchají se, dokonce ani kvantitativně nejsou srovnatelné, protože jeden si vzpomíná na druhého více, než on na něj. Především je to tím, že každý člověk má jinou kapacitu paměti (což by ještě bylo přijatelné vysvětlení pro každého z nich), ale je to také tím (a to je už daleko těžší připustit), že jeden pro druhého nemá stejný význam.“)

Vraťme se nakonec k naší otázce, proč kniha vyšla nejprve ve Španělsku. V odpovědích se kritici a teoretici liší. Je to snad proto, že Španělsko prožilo také určitou dobu pod područím jedné diktatury? Možná. Daleko pravděpodobnější je však názor, že při výběru jazyka pro její vydání hrálo hlavní roli vyjádření a pochopení ústředních termínů románu.


Čtěte také:

Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění

Nesmrtelnost nesmrtelného Milana Kundery

Milan Kundera – Francouz nebo Čech?