Dějiny literatury

Aldous Huxley – Konec civilizace aneb překrásný nový svět

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
abstrakce 100x100
Konec civilizace aneb překrásný nový svět je vědeckofantastický příběh pocházející z roku 1931, který se zamýšlí nad společenskými poměry v daleké budoucnosti. Některé zdroje uvádí, že jedním z impulsů pro sepsání tohoto románu byl pro Aldouse Huxleyho, spisovatele pocházejícího z Anglie, román Herberta George Wellse Lidé jako bozi, který zobrazuje budoucnost příliš idealisticky, a také jeho zážitky z návštěvy Ameriky.

 

(Uveďme, že spisovatel Herbert George Wells může být českým čtenářům znám coby autor vědeckofantastické literatury, která se v poslední době těší zájmu filmařů. Z jeho děl je to především Válka světů, Stroj času a Ostrov doktora Moreaua.)

Obyvatelé civilizace

brave nwe world obalVětšina postav civilizace se shoduje v mnoha znacích. Jsou jimi uvolněná sexuální morálka, za společensky korektní se považuje, pokud má muž stejně jako žena více než jednoho sexuálního partnera. V tomto ohledu netrpí žádnými předsudky, děti se nerodí klasickou cestou – ta je ostatně považována za něco vulgárního, divošského –, nýbrž ve speciálních líhních, kde jsou děti předem předurčeny k tomu, čím se budou celý život zabývat. Tím pro ně odpadá zodpovědnost plynoucí z rodinného života. Rodina jako základní funkční jednotka státu se svými důležitými funkcemi pro vývoj jedince se v tomto světě stává minulostí, jakýmsi prázdným pojmem. Stejně tak se těmito prázdnými pojmy stává matka, otec, domov. „A víte, co to byl domov?“ Vrtěli hlavami. Domov, domov – pár malých místností, napěchovaných až k zalknutí obyvateli, jimiž byli: muž, periodicky těhotná žena a horda chlapců a děvčat různého věku. Žádný vzduch, žádný prostor, zamořené vězení; tma, nemoc a smrad. [1] Výchovnou funkci rodiny přebírá stát, v dětech je ve speciálních neopavlovských sálech upevňován odpor ke knihám a květinám. Vytváření podmíněných reflexů, kdy jsou v souvislosti s knihami a květinami vystaveni hluku sirén, výbuchům a elektrickému proudu. Nikdo z jednajících postav si neuvědomuje nehumánnost tohoto způsobu výchovy, neboť jím sami prošli. Dalším nástrojem výchovy je hypnopedie, tzv. učení ve spánku. Dětem je ve spaní našeptáváno, co mají a nemají rády, čímž si společnost předem zajišťuje dostatečný odbyt. Hlavní filozofií obyvatel Civilizace je být šťastný. Celý jejich život je redukován na práci, která je zároveň nesmírně naplňuje, a zábavu. V jejich životě nejde o nic jiného, než se dobře bavit a být šťastný.
Obyvatelé civilizace jsou touto svojí omezeností, bránící jim v touze po něčem hodnotnějším, vlastně odsouzeni k jakési iluzi štěstí, která je výsledkem hypnopedického našeptávání a působení drogy zvané soma (státem schvalovaná droga, která v jejich uživatelích vyvolává neskonalý pocit štěstí). Jakkoli jsou dospělí, lze je považovat za děti, které vyzbrojené říkankovitými frázemi, omlouvají své chování. „Jeden kubík stačí, když tě můra tlačí.“ [2] „Jeden gram vzít, je lepší než klít.“ [3] „Rybím tukem přikrmíme, to je zdravé, však to víme.“ [4] „Chodit včas k lékaři – růžičky na tváři.” [5] „Nikdy neodkládej na zítřek potěšení, které můžeš mít dnes.” [6] „Kde cit jednotlivce klíčí, tam se komunita ničí.” [7]
Kromě věčného štěstí disponují civilizovaní také „věčným“ mládím. Vědci dokázali vyvinout zpomalovače stárnutí buněk, takže člověk nestárne zvnějšku, pouze zevnitř. Dožívají se normálního věku kolem 60–70 let s tím rozdílem, že neumírají s vráskami a šedinami, nýbrž jako mladí muži a ženy. Užívat si tedy mohou až do samého konce.
Huxley vytváří obraz budoucí společnosti, která je striktně diferencovaná do čtyř různých tříd. Tyto třídy jsou označeny římskými písmeny počínaje alfou a konče deltou, přičemž se alfy nalézají na nejvyšší příčce společenského žebříčku a zajišťují práci na nejdůležitějších postech. Členům jednotlivých kast se od prvního počátku vštěpuje pocit opovrhovat kastami nižšími a nutnost vzhlížet ke kastám vyšším.

Místo a čas

Děj románu se odehrává především v Londýně v roce 632 po F. (632 let po vynalezení Fordova modelu T z roku 1908 po Kristu. Rok 632 po F. tedy odpovídá roku 2540 našeho divošského letopočtu). Ocitáme se tak v daleké budoucnosti. Dalším místem, kam nás vyprávění zavede, je indiánská rezervace, kde žijí civilizací nedotčení divoši, na které se jezdí „civilizovaní“ lidé dívat. Je to místo, kde žijí lidé v těsném souznění s přírodou, kde dokážou přežít i bez supermoderních výdobytků, o něž jsou svým „divošstvím“ připraveni. Závěr příběhu je lokalizován do nehostinného prostředí poblíž opuštěného majáku, které se stává útočištěm jedné z hlavních postav.
Hlavní linie příběhu je vedena chronologicky s častým výskytem menších retrospektivních vyprávění. S hlediskem času a způsobem výstavby souvisí také jedna nepřehlédnutelná zvláštnost vyskytující se v románu. Je jí autorova snaha zachytit v aktuálním čase rozhovory více jednajících postav probíhající na různých místech. Autor porušuje soustavnost konkrétního rozhovoru tím, že ho rozděluje na dílčí části, které navzájem prokládá dílčími částmi jiných rozhovorů. Zpočátku mají tyto části rozsah odstavce, ale postupně se zkracují, až přecházejí do krátkých vět na necelý řádek, což na čtenáře může působit, jako by se díval na šíleně sestříhaný film. Klade to na něj vyšší požadavky, nutnost daný úsek rozeznat a přiřadit určitému hloučku jednajících postav. V konkrétním románovém čase může čtenář rozlišit až pět různých výpovědí. Na pozadí hypnopedického, umělého vytváření návyků věnujeme pozornost vyprávění o historii civilizace ústy ředitele líhně. Do toho se mísí rozhovor dvou přítelkyň o vztazích; rozhovor dvou mužů jedoucích ve zdviži o ženách; a vnitřní monolog jejich spolucestujícího, který odsuzuje způsob, jakým oba muži přistupují k druhému pohlaví.

Fabule

Jednou z postav posouvajících děj významných způsobem je Bernard Marx – alfa-plus, člověk s nápadně odlišným chováním. Jako specialista na hypnopedii (učení ve spánku v období prenatálního vývoje jedince; v praxi vypadá tento nástroj k ovládnutí mas tak, že je jedinci vemlouvavým hlasem nucena jakási idea, kterou tento přijímá za svou) si uvědomuje, že modely chování všech lidí v jeho okolí jsou výsledkem záměrného a dlouhodobého působení hypnopedie. Ví, že neexistuje individualita, že jsou všichni součástí sociálního organismu. A právě toto vědomí ho odcizuje od ostatních. Nemá si co říci s těmi naprogramovanými „roboty“, jakkoli by se chtěl těšit společnosti dam, které by ho oslavovaly jako muže. Jako člověk je vychloubavý, s častými výlevy sebelítosti „a žalostným zvykem být statečný, když nebezpečí již minulo, a neslýchaně duchapřítomný, když nepřítel není v dohledu“. [8] Tento muž si o sobě začíná příliš myslet a stává se trnem v oku řediteli líhně, který mu hrozí přeložením na Island, což by pro Bernarda byla nepředstavitelná újma. Proto se chytá jediné příležitosti, která se mu náhodou naskytne v Novém Mexiku, kam se jel s kolegyní seznámit s barbarským životem divochů. Na tomto místě se totiž setkává se ztracenou milenkou ředitele Lindou i s jejím synem Johnem, která byla už před mnoha lety prohlášena za nezvěstnou. Žila mezi divochy bez prostředků, kterými si civilizovaní lidé zajišťují krásu a mládí, a proto zestárla a ztloustla. Kvůli svým návykům z moderního světa je divochy nenáviděna. Bernardovi se v hlavě zrodí ohromný nápad přivést ji i s jejím divošským synem zpět do Civilizace. Bernard se k tomuto rozhodně neuchyluje z dobré vůle, snaží se ředitele kompromitovat a to se mu také daří. Ani ty nejbarvitější představy se nevyrovnaly výrazu, jaký ředitel nasadil, když se setkal tváří v tvář se svou obtloustlou milenkou a jejím synem, který byl zároveň právoplatným synem ředitele. Doplňme, že se ocitáme v době, kdy každý vypadá jako ze žurnálu, udržuje si svoji vysportovanou postavu na stále stejné úrovni bez degenerativního vlivu stáří. Tak jako otázka plození, kterou plně suplovaly speciální líhně k tomu určené. Porod klasickou cestou je většinovou společností označován jako divošský a vulgární. Přihlížeje k těmto paradoxům si lze poměrně jednoduše představit kolektivní vlnu nevole, jakou tento obraz u ředitelových podřízených vyvolal. Není se tedy čemu divit, že o řediteli již nikdo více neslyšel.
S divochem Johnem zažívá Bernard opravdový úspěch, konečně se mu plní sen a jeho ctižádost je zadostiučiněna. Ačkoli je John z našeho pohledu inteligenčně a kulturně nejvybavenější, je paradoxně z hlediska civilizovaných nazýván jako Divoch. Vyrůstá nezasažen hypnopedickým brainwashingem. Linda ho učí číst, krátce po svých 12. narozeninách se seznamuje se sebranými spisy W. Shakespeara. „I když se text zdá být pro chlapce jen zpola srozumitelný, uchvacují ho ta podivná slova, která se valí jeho myslí a duní jako hřmění hromu, jako bubny při letních tancích.“ [10] Tato kniha se stává průvodcem jeho života, čte v ní při každé příležitosti, takže se postupně stává součástí jeho duševního světa. Je nadšen vyprávěním matky o světě Civilizace, který si představoval „jako překrásný svět, jako nebe, jako ráj dobra a krásy, celistvý a neporušený.“ [11] Nemalé je jeho překvapení, když zjistí, jaká je skutečnost. Dochází ke konfrontaci s jeho představami a skutečností. Naráží na omezenost civilizovaných jdoucí ruku v ruce s povrchností. Jakkoli touží po lásce, odmítá atraktivní dívku Lenu, která toto slovo redukuje pouze na jeho tělesnou složku. John toužící celou svou Shakespearem prostoupenou duší po opravdovosti a úplnosti citu, naráží místo svých idealizovaných představ na pouhopouhé maso, byť se zdá být tak neodolatelným.
Linda – Johnova matka – se nedokáže vyrovnat se způsobem, jakým je přijata zpět, stává se otrokem somy, která jediná jí dokáže vrátit zpět iluzi štěstí. Užívá ji ve stále větších dávkách, takže i několik dní neví sama o sobě. K jakémusi dramatickému vystupňování děje dochází právě ve chvíli, kdy už její tělo nedokáže déle snášet účinky drogy. John, jemuž osud matky není lhostejný a který celý její současný stav přičítá na vrub civilizaci, je matčinou smrtí krutě zasažen. Ve stejném okamžiku vtrhne do pokoje hlouček neukázněných dětí, jejichž náplní je seznamovat se se smrtí coby přirozenou součástí života, na níž není nic zvláštního. Tento dav krutých usmrkanců jenom přilévá do ohně doutnajícího v Johnově duši – obklopujíce její lůžko a hlasitě se podivujíce nad nechutným vzezřením zesnulé. John se dostává do konfliktu s vychovatelkou omlouvající přirozené chování dětí. Po smrti své matky se pokouší o vzpouru, snaží se přivést černé delty ke svobodě, odmítaje jim vydat jejich příděl somy, kterou považuje za prostředek jejich zotročení. Sám se ale brzy přesvědčuje, že tam, kde lidé nevědí, co je to svoboda, nemá smysl jim ji vnucovat. Rozchází se s celým moderním světem a uchyluje se k asketickému životu sebemrskačského poustevníka, který se zabydlel na opuštěném majáku, a snaží se zde v samotě a bolesti najít svůj vlastní mír. I tak ho svět civilizace nenechává na pokoji a ze dne na den se stává hvězdou pocitového filmu, ve kterém je zachyceno jeho sebemrskačství. Stává se slavným proti své vůli a lidé se k němu slétávají svými osobními helikoptérami, aby ho viděli na vlastní oči. Tomuto tlaku nedokáže John dlouho vzdorovat, a tak nenalézaje útěchu v dobrovolné samotě, nalézá klid v dobrovolné smrti.
Ocitáme se ve společnosti, jejíž represivní složky usměrňující její chod jsou zde na rozdíl od ostatních antiutopických románů (např. My, Kallocain, 1984) výrazně potlačeny, nebo jich zde není téměř ani zapotřebí. Ve společnosti, která si svoji funkčnost a pospolitost zajišťuje mechanickými pedagogy, kteří svým spícím žákům vštěpují společensky žádané modely chování stejně jako základní dogmata Civilizace – být šťastný a spokojený. Předem tak vylučuje jakékoli motivy, které by snad mohly vést k revoltě či vzdoru.
„Dáme vám už od prvního počátku pocit, že jste šťastní,“ ačkoli je toto štěstí výsledkem dlouhodobé, záměrné manipulace – teorie o utopiích dotažena do zhoubného konce.




POZNÁMKOVÝ APARÁT:
[1] HUXLEY, A. Konec civilizace aneb překrásný nový svět. Praha: Orfeus, 1993. ISBN 80-85522-27-6. S. 27.
[2] Tamtéž, s. 41.
[3] Tamtéž, s. 41.
[4] Tamtéž, s. 97.
[5] Tamtéž, s. 134.
[6] Tamtéž, s. 67.
[7] Tamtéž, s. 67.
[8] Tamtéž, s. 71.
[9] Tamtéž, s. 129.
[10] Tamtéž, s. 95.
[11] Tamtéž, s. 145.


Čtěte také:

Ukázka z knihy: Konec civilizace


Komentáře   

 
von Kakowitz
+1 Pravý orgasmus, Diogenova pochodeňvon Kakowitz 2009-10-09 12:21
Jsem snad jediným, komu popis Civilizace cosi nápadně připomíná?

Náš svět je zbídačený, nikdo nikoho nezná, bavíme se s lidmi na druhém konci planety, aniž bychom věděli, kým jsou, používáme k tomu techniku, o níž netušíme, jak funguje. Náš vztah k ní je vztahem závislosti, nábožné úcty a magického rituálu. Zeptejte se sami sebe, zda víte, jak přesně pracuje váš stolní počítač, co se v něm právě děje, jak je vůbec možné, že něco takového může existovat. To ví jen specialista, který ale zase nemá tušení, jak probíhá jaderné štěpení ve vzdáleném reaktoru, který pro jeho notebook vyrábí energii.

Z našeho světa zmizela jedinečnost, všechno je tuctové, zaměnitelné, i lidé. Jsme jen ozubená kolečka v jakémsi obludném soustrojí, když se jedno porouchá, je nahrazeno jiným a tak to jde stále dál, poněvadž i s touto a jakoukoliv jinou kritikou je počítáno, ba dá se říct, že právě kritika je nutná k tomu, aby Systém fungoval, proto jsme odsouzeni k zániku.

Ztrácíme svou autenticitu, identitu, nejsme nikdo, a dokonce ani politici a celebrity nejsou ničím a to přesto, že žijeme tak, jako by pouze to, že i oni žijí, dávalo našim životům smysl, jsou totiž pouhými znaky, funkcemi nepřehledné existence, ve které každé bláznovství a každá moudrost padá na stejnou váhu, kde se lidé rodí, aby nebyli milováni, aby nemilovali a to není klišé, protože, ač máme to vlezlé slovo za každou větou namísto tečky, tak přesto nemáme ani ponětí, co znamená.

Pokud bychom zrušili všechny školy, ano spálili všecky knihy, nebyla by to žádná škoda, pakliže bychom spolu konečně začali mluvit, na to je ale pozdě, nepomohlo by nám už ani, odhodlání konečně rozflákat na kusy ty pitomé stroje, s pocitem nekonečné úlevy vyškubnout síťový kabel, zvednout tu nelidsky nepochopitelnou bedýnku nad hlavu a roztřískat ji o zeď nebo vyhodit z okna, až by se na asfaltu, ano na tom temném a chladném asfaltu obyčejné ulice, rozpadla na součástky a na součástky součástek, na prvočinitele. To by teprve byl ten pravý orgasmus.

Filosof Diogenés šel kdysi za bílého dne po Athénách se zapálenou pochodní, a když se ho ptali, co to dělá, odvětil, že hledá člověka, kdyby dnes takto šel po S. nebo po Praze anebo jakýmkoliv jiným městem či vesnicí, nepomohla by mu už ani ta pochodeň.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení