Dějiny literatury

Snad každá kniha Milana Kundery vyvolává obrovský zájem a nadšení ze strany kritiků i čtenářů. Výjimkou není ani román Nesmrtelnost, který i po 19 letech od svého prvního vydání neztrácí na oblibě, což dosvědčuje i fakt, že se s ním můžeme stále znovu a znovu setkat na knižních pultech. Čím strhává Nesmrtelnost své nespočetné čtenáře? Stala se snad Nesmrtelnost nesmrtelnou?

Román Nesmrtelnost začal psát Milan Kundera během let 1987 a 1988 nejprve česky, ale poprvé vyšla až v roce 1990, a to už ve francouzském překladu. Stejně jako ve svých ostatních knihách si autor pohrává s románovou formou a protkává ji svými úvahami a eseji. Obvyklá jednota času a místa je tak nahrazena jednotou typů postav a jejich prolínáním a dále zejména tématem a motivy. Nesmrtelnost, a klidně můžeme mluvit všeobecně o všech Kunderových dílech, vyžaduje proto pozorného a přemýšlejícího čtenáře, který nechce jenom splynout s textem a jeho příběhem, ale aktivně spolupracuje při hledání odpovědí na kladené otázky a při výstavbě příběhu.

Hlavní téma této knihy se nám odhaluje už v jejím titulu. Kundera si klade otázky po nesmrtelnosti, boji se smrtí a vítězství nad ní. Přemýšlí o ovlivňování vlastního života nejen za živa, ale hlavně po smrti. Kromě toho se dále věnuje také tématu pravdy a lži, předstírání a opravdovosti v životě, což vysvětluje na příkladě umění, a pomáhá si teoriemi ideologie a imagologie, které vládnou dnešnímu světu.

V případě Kunderových románů se sice těžko dá mluvit o hlavních a vedlejších postavách, protože obvykle jedna postava je variací další, jejíž charakteristiku si jsme schopni vytvořit na základě srovnání a paralel jednotlivých variací. Před námi se tak vytváří symposium jednotlivých typů postav, které slouží autorově záměru, a idey dané knihy. Přesto bychom mohli za hlavní postavu celého románu považovat Agnès.

Agnès vzniká na začátku románu z pouhého gesta starší ženy, která opouští bazén a přitom zamává. Na základě pouze tohoto jednoho gesta vyvstane v autorovi představa jedné ženy a začne vytvářet její příběh. V případě tohoto románu to není tentokrát postava, která definuje a vytváří gesta, ale gesto, které vytváří postavu, protože „... on ne peut considérer un geste ni comme la propriété d’un individu, ni comme sa création (...) le contraire est vrai: ce sont les gestes qui se servent de nous; nous sommes leurs instruments, leurs marionettes, leurs incarnations.“ [1]

Gesto dostává později daleko hlubší význam pro koherenci celého románu, protože propojuje jednotlivé hrdinky: Agnès, její sestru Lauru a obdivovatelku Goetha Bettinu von Arnim. Všechny používají stejné gesto, ale každá mu dodává vlastní jedinečný význam spojený s danou konkrétní situací. Laura si přivlastňuje Agnèsino gesto, a ukazuje tak, že se celý život snaží podobat své starší sestře. Bettina je spojena hlavně s Laurou, protože používají stejné gesto, aby na sebe upozornily a získaly nesmrtelnost. A dostáváme se tak k hlavnímu tématu knihy. Co je to nesmrtelnost? Kundera rozlišuje dva typy nesmrtelnosti, malou a velkou. Malou nesmrtelností je památka na člověka v mysli jeho blízkých a známých. Velkou nesmrtelnost získávají lidé, když zůstávají po smrti v paměti těch, kteří se s nimi nikdy nesetkali. Bettina von Arnim chtěla právě svým vztahem s Goethem získat onu velkou nesmrtelnost. Obě, Laura i Bettina, také gestům přikládají zásadní význam.

Naproti tomu se Agnès brání imagologii, která zaplavuje postupně celý svět. V takovémto světě je přikládána větší hodnota nikoli usilování o něco hodnotného, proniknutí k podstatě a skutečnosti věcí či lidí. Právě naopak. Ve světě, kde vládne imagologie, se lidé skrývají za masku, „image“, a redukují tak reálný svět pouze na obraz, který vytvářejí a který vnímá okolí. Jako krásný příklad nám může posloužit část se slunečními brýlemi. Agnès používá sluneční brýle, aby se schovala a skryla před okolím. Její sestra Laura však používá stejné gesto s brýlemi, aby na sebe upozornila a zdramatizovala svůj obraz. Představuje tak svět, kde prázdná gesta nahrazují skutečné city, a Agnès to trefně vystihuje, když komentuje její milostný vztah: „Si j’aime quelqu’un, je lui veux du bien. Si je déteste quelqu’un, je lui veux du mal. Toi, depuis des semaines et des semaines, tu tortures Bernard et tu nous tortures aussi. Quel rapport avec l’amour ? Aucun.“ [2] Kundera ve čtvrtém esejistickém díle Nesmrtelnosti definuje tento nový druh člověka jako „homo sentimetalis“, tedy člověka, „qui a érigé le sentiment en valeur “. [3] Takovýto člověk neuznává city, pokud nejsou vyjádřeny. Vyjádtřené sentimenty jsou však už jejich pouhou nápodobou a předvedením před ostatními. Takovéto jednání běžně považujeme za hysterické, a proto může Kundera klidně dát rovnítko mezi pojmy „homo sentimentalis“ a „homo hystericus“.

Přestože Agnès žije ve spokojeném manželství s Paulem a dcerou Brigitte, chce uniknout z tohoto světa, kde ji neustále někdo sleduje, zejména její sestra Laura. Využije peněz, které zdědila po svém otci, příjme pracovní nabídku a odjíždí do Švýcarska. Nakonec se jí podaří zvítězit nad nesmrtelností, když po její nehodě přijede Paul pozdě a už ji nespatří, vymizí postupně z paměti všech svých blízkých.

Na konci románu se příběh uzavírá opět scénou u bazénu, kde autor s přítelem Avenariem diskutují. Připojí se k nim Paul a my se dozvídáme, že si vzal později Lauru, která pro něj jako představitele imagologie byla daleko víc pochopitelnější, „skutečnější“ a „citlivější“.

Ještě než dojdeme k úplnému závěru, měli bychom se zastavit u této zajímavé postavy. Avenarius může být vnímán jako rozpolcená a kontroverzní postava, protože bere vše jako hru, aniž by se ohlížel na následky, které způsobuje. Svými činy zasahuje lidem vážně do života, ale on nevnímá vážnost situace, protože nerozlišuje rozdíl mezi tím, co je důležité a co není. Proto může všechno lehce obrátit ve hru. Stejně jedná i se svým životem. Avenarius je postava skrytého revolucionáře, který se snaží svými skutky obnovit řád ve světě. Snad právě tím s ním může čtenář sympatizovat, ale zároveň právě jeho jednání čtenáře pohoršuje. Zcela v závěru knihy Kundera metaforicky popisuje svého přítele Avenaria a zároveň i sebe a celé své dílo: „Tu joues avec le monde comme un enfant mélancolique qui n’a pas de petit frère. (...) Avenarius souriait comme un enfant mélancolique. Puis, il dit: Je n’ai pas de petit frère mais je t’ai, toi.“ [4] A snad právě tato dětinskost ostravedlňuje Avenariovo jednání.

Čím si tedy Nesmrtelnost udržuje stále takovou popularitu? Jednoznačně svým tématem, které dokáže zaujmout a zasáhnout i dnešního čtenáře. Toto téma je stále aktuální a týká se lidských úvah, lidských životů a podstaty života odjakživa, tím pádem k němu bude patřit i v budoucnosti.


Poznámky:
[1] KUNDERA, Milan. L’immortalité. Paris: Gallimard, 1990. s. 18. „... gesto nemůžeme považovat ani za jedincovo vlastnictví ani za jeho výtvor (…) opak je pravdou. Jsou to právě gesta, která nás využívají, a my jsme jen jejich nástroji, loutkami, vtěleními.“
[2] Tamtéž, s. 218. „Když někoho miluji, tak mu přeji jen dobré. Když někoho nenávidím, tak mu přeji jen zlé. A ty během posledních týdnů týráš Bernarda a týráš i nás. Co to má společného s láskou? Nic.“
[3] Tamtéž, s. 237. „...  který povýšil cit na hodnotu“
[4] Tamtéž, s. 410. „Hraješ si se světem jako melancholické dítě, které nemá bratříčka.“ (…) Avenarius se usmál jako melancholické dítě a pak řekl: „Nemám bratříčka, ale mám tebe.“




Čtěte také:

Milan Kundera: Nevědomost

Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění

Milan Kundera – Francouz nebo Čech?