Dějiny literatury

K. H. Borovský se za svůj krátký život silně zapsal do dějin české literatury hlavně svým kritickým přístupem ke společnosti a státu, který prezentuje jeho dílo. Dožil se pětatřiceti let a tvořil v první polovině 19. století. Stejně jako jeho současníci měl vlastenecké cítění, které chtěl Borovský dovést do krajností. Jeho bojovnou povahu podpořila i návštěva carského Ruska ve 40. letech. Zdejší absolutismus se až příliš podobal tomu rakouskému a to spisovatele utvrdilo v jeho politických názorech. Díky tomu také odmítá panslavismus, jehož myšlenku sjednocení všech Slovanů tehdy podporovalo mnoho významných osobností.

Karel Havlíček je společně s Boženou Němcovou pokládán za tvůrce české realistické literatury 19. století. Sám navíc dlouho působil v novinách. Psal do Pražských novin a Národní sám založil. Snažil se o větší politizaci novin a jejich důraznější výchovnou formu. K tomu všemu ještě překládal (např. Gogolovy Mrtvé duše). Se všemi nepravostmi se vypořádal buď přímou kritikou v novinách nebo satirou ve svých dílech. Výsměšnou formou zde kritizoval absolutismus, církev, státní orgány nebo samotné mocipány.

Přímočará kritika se objevuje v jeho knize Obrazy z Rus. Zděšen ruskými poměry zde vyhranil celou Kapitolu o kritice přímo svým názorům a postřehům z Ruska. Jako objektivní kritik a žurnalista napsal článek Slovan a Čech, ve kterém napadá vídeňskou vládu i pasivní české vlastence.  V textu se věnuje Slovanům, kteří jsou si podle něj příbuzní pouze jazykově, a znovu odmítá panslavismus. Dále se ve svých Národních novinách kriticky vyjádřil o oktrojované ústavě a okamžitě byl předvolán soudem. To způsobilo, že jeho noviny byly zakázány a on byl nucen odejít do rodné vesnice Borové. V roce 1851 byl deportován do Brixenu (dnešní Itálie), kde napsal své nejvýznamnější satiry.

Ve svých satirických pracích užil mnoho literárních prvků, které kritiku dovedly ještě vystupňovat. Nejčastěji se objevoval sarkasmus nebo ironie. Bezprostřední Havlíčkovou reakcí na zatčení a deportaci do Brixenu byly Tyrolské elegie. Veršovaný popis cesty do vyhnanství kritizuje především policejní orgán. Ačkoli má tato satira autobiografický základ, slouží více jako prostředek k vyjádření odmítavého postoje proti státní moci. Idea Tyrolských elegií je i v obecnější rovině stále čitelná. Borovský kritizuje Bachův absolutismus a jeho pomocníky, tzn. policii, armádu a církev.
Mládenec je pod záminkou zatčen a deportován o půlnoci z Čech do ciziny. Loučí se se svojí matkou, sestrou a dívkou. Hlídka ho odváží a on podrobně popisuje cestu. Průjezd Jihlavou až do Alp. Strážným se splaší koně a oni ze strachu vyskočí. Mladík tak musí vůz kočírovat sám a dojede s ním až do Brixenu, kde počká na zbabělé hlídače. Ve městě na ně už čekají a posílají do Čech list o přijetí vězně.

Král Lávra je další exilovou satirou. Vznikl až na konci pobytu v Brixenu v roce 1854. Původně je to irská pohádka o králi s oslíma ušima. Skladba kritizuje absolutistického panovníka, který má moc rozhodovat o životě lidí. Ve větší šíři se vysmívá všem hloupým vládcům, kteří usedli na trůn.
Je to veršovaný příběh o oblíbeném králi s dlouhýma ušima. Kvůli nim se nechává stříhat a holit jen jednou do roka a holiče vždy pošle rovnou na popraviště, aby jeho tajemství nevyzradil. Dalším lazebníkem se ovšem stává Kukulín, za kterého přijde prosit matka. Ta krále obměkčí a syn musí slíbit naprostou mlčenlivost. Holič vše nakonec vypoví staré vrbě, z které si náhodou potulný muzikant vyrobí kolíček na basu. Hudebník jde na hrad ke králi, kde rozezvučí nástroj a ten hned všem prozradí Lávrovo tajemství. Lidé se sice dozví pravdu o svém králi, ale mají ho stejně rádi jako předtím, protože je to dobrý a hodný vládce.

Křest svatého Vladimíra je poslední velkou satirou Karla Havlíčka Borovského. Přestože dílo vznikalo celých šest let (mezi roky 1848-54), je nedokončené. Autor využil staré ruské pověsti, kterou přesunul do své současnosti. Jedná se o přijetí křesťanství na Kyjevské Rusi, které Borovský podává humornou formou. Groteskno vyplývá z některých absurdních situací. Kritizuje zde především církev, která slouží panovníkovi k upevnění jeho moci. V textu se také objevují hovorové výrazy a vulgarismy.
Slovanský bůh Perun byl poslušným služebníkem domýšlivého a hloupého cara Vladimíra. Bůh nechtěl poslechnout svého pána a odmítl spustit hřmění místo dělostřelby. Perun byl zatčen vojenským soudem. Ten ho odsoudil k trestu smrti a ještě s jedním vězněm ho utopili. V zemi nastává jiný problém. Lid se bouří a je neposlušný, protože nad sebou nemá žádnou autoritu. Car nechá vypsat konkurz na nového boha a víru. Do říše přichází zástupci římské, řecké, židovské a mohamedánské církve. Příběh končí, přestože panovník nového boha neurčil.

Karel Havlíček Borovský byl opravdovým a statečným vlastencem, který ovlivnil nejenom literaturu. Vytvořil politické noviny a typově byl jedním z mála českých satiriků. Na konci života se od něj většina přátel odvrátila kvůli jeho problémům s policií. Jeho pohřeb se stal v roce 1856 národní manifestací a on byl zbylými příznivci prezentován jako mučedník.  


Zdroj obrázků: Wikipedie.cz