Dějiny literatury


Jan Pelc – … a bude hůř

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
drevo 100x100Jan Pelc je stejně nonkonformním autorem jako jeho výše jmenovaný román. Jeho díla mohla v Československu oficiálně vycházet až po roce 1989. Patří k prozaikům, kteří debutovali v exilu a jejichž díla se vyznačují vyhrocenými gesty, antiidyličností a záměrným porušováním ustálených morálních a literárních norem. Za základní rysy jeho tvorby můžeme považovat vulgární jazyk, děj plný násilí, sexuální uvolněnost a využívání vtipu. Pelcovy postavy mluví lidovým jazykem, kterým dávají najevo, že znají důsledky fungování nejen totalitních, ale všech společenských systémů.

Jan Pelc bývá často považován za autora jednoho románu, i když kniha … a bude hůř není jeho jediným dílem. Jak řekl v rozhovoru pro Instinkt, sám se za spisovatele nepovažuje a necítí se jím být. [1] Přesto se Pelcova osobnost stala součástí literárních slovníků, což je vlastně popřením postoje obsaženého v jeho knihách, protože jeho postavy se právě takovýmto oficialitám brání.

Geneze knihy … a bude hůř

a bude hur obalkaRomán … a bude hůř je Pelcovou prvotinou. Vznikal ve Francii, za nepříznivých podmínek emigrace a bez lektorského dohledu. Jan Pelc využil svobodnější politické poměry v exilu k tomu, aby podal svědectví o nenormálnosti situace v bývalé vlasti. Román je jediným autorovým dílem, které bylo napsáno a vydáno ve francouzské emigraci, ostatní knihy vznikly a následně vyšly v porevolučním Československu. Kniha se stala jedním z nejslavnějších a nejdiskutovanějších exilových románů. V rozhovoru pro Hlas Ameriky Jan Pelc řekl, že nikdo v Československu sice nevěřil, že „takový lidi existujou a žijou“, a i když to „spousta lidí považuje za vymyšlený, je to pravdivý a je to tak“. [2] V kontextu české literatury 2. poloviny 20. století bývá román ... a bude hůř přirovnáván k americkým beatnickým románům šedesátých let, oproti nim je ale mnohem drsnější a bezohlednější.

Román se skládá ze tří dílů, které na sebe chronologicky navazují. Z datací, uvedených na konci jednotlivých částí trilogie, vyplývá, že román vznikal ve velmi krátkém čase. Jednotlivé části psal Jan Pelc v jiném pořadí, než jsou řazeny v knize. Jako první vznikly Děti ráje, které psal Jan Pelc v období 28.–29. 10. 1983, následovaly Děti cest, psané ve dnech 21.–22. 10. 1983, a jako poslední byly v období 20.–26. 1. 1985 napsány Děti rodičů. Dva díly vznikly každý během dvou dnů a celá románová trilogie byla napsána během jedenácti dní.

Názvy tří dílů románu … a bude hůř obsahují pojmenování „děti“. Dětmi myslí Jan Pelc generaci narozenou do socialistického „ráje“. Postavami jsou mladí lidé, často nezletilí flákači, opilci, zloději, kriminálníci, lidé na pokraji společnosti. „Děti“ jsou nepracující částí společnosti, která se snaží žít stranou od reality komunistického režimu, a to bez jakékoliv návaznosti na intelektuální underground, exil nebo disent. Olin a ostatní postavy nevzdorují jen totalitnímu režimu, ale i celé společnosti. Proto je pro některé čtenáře těžké ztotožnit se s vypravěčem a s prostředím. V podstatě stereotypní kolotoč opíjení se, kocoviny, sexu, útěků a policejních výslechů narušují občasné nezákonné hudební a sportovní akce. Za podmínek, kdy člověk nechce posluhovat komunistickému režimu, se stává alkohol jediným únikem, sex jedinou svobodou a vzdor proti všemu jedinou jistotou, jak přežít.

V Dětech ráje, které vznikly jako první část trilogie, zaznamenává Jan Pelc trauma jednoho člověka žijícího v komunistickém světě. Sex jako podstatná součást lidské existence a jako lidské privilegium, které nám pomáhá uvolnit se a aspoň na krátký čas se osvobodit od všech starostí, je leitmotivem nejen Dětí ráje, ale celého románu. Sex je chápán jako obrana proti izolaci a vyvržení ze společnosti, je jedinou hmatatelnou svobodou a také prostředkem zavržení celé společnosti. Svoboda tedy může mít různé podoby a s prohlubující se společenskou izolací a nepochopením světa narůstá i intenzita svobody v sexu. Svědectvím takového násilí a nesvobody chtějí být i Pelcovy Děti ráje.

Jako druhá vznikla třetí část trilogie, kterou jsou Děti cest. Olin a jeho kamarádi mají stejně jako ostatní politicky nežádoucí osoby dvě možnosti: nechat se zatýkat a věznit, nebo emigrovat. Druhou alternativu máme možnost v Dětech cest prožít s Olinem, který utíká před trestními postihy do ciziny a absolvuje tvrdou školu sběrných táborů v Itálii a v Rakousku. Přestože lágry představují pro Olina relativní místo bezpečí, stále pociťuje sebeodcizení v nových, dosud nepoznaných a nepřehledných podmínkách. Po celou dobu pobytu ho pronásledují myšlenky na minulost, které se vrací především ve snech. V této části nevystupuje jen Olin a jeho parta, setkáme se zde s příslušníky jiných národů (Poláci, Slováci, Jugoslávci), které Olin potkává na své cestě za svobodou, jež vede napříč Evropou a končí ve Francii. Závěr románu obsahuje prvky disharmonie, ale také pocit jakési vyrovnanosti. Olin se ve Francii seznamuje s clochardy, ve kterých jako by poznal odlesk stejné touhy ke svobodě, na jakou si dělal nárok už jako student. Autor nechá hrdinu rezignovat na vymoženosti svobodného světa a Olin se najde v roli nezúčastněného pozorovatele života.

Jako poslední byly sepsány Děti rodičů, které představují jakýsi úvod, jakoby pasáž k pochopení celého románu. Úvodní část zachycuje Olinovu vzpouru vůči stereotypům, jež mu vnucují rodiče, škola i společnost. Osobní napětí s rodinou a záhy i se společností a jejím systémem zanese Olina do skupiny mládeže, obecně označované „asociální“, v hospodě U Boučků, kde má větší prostor pro seberealizaci. Životní styl party se vyznačuje odporem ke konzumní společnosti a snahou vytvářet si iluzi svobody pomocí alkoholu a sexu. Olin se zříká vzdělání, odchází z domova a žije nezávazným způsobem, hraničícím s dobovými zákony. Děti rodičů byly psány dodatečně, jako by autor usiloval o zachycení vývoje Olina od naivně přímočarého nazírání na svět k hlubšímu chápání vlastní existenciální situace.

Autor nemá v románu potřebu zamýšlet se nad příčinami společenských jevů, situací a stavů, záměrem jeho trilogie byl pokus o uměleckou dokumentaci ze života té části společnosti, která nebude mít šanci podat o sobě jakékoli literární svědectví. Jan Pelc nazírá na příběh očima příslušníka „ztracené generace“, tedy z pohledu kritika a opovrhovatele režimu, pro kterého jsou budovatelé světlých zítřků „zatracenou generací“. Ačkoli se děj odehrává ve vymezené skupině, společenský záběr dosahuje větší šířky.

V prvních dvou dílech románu (Děti rodičů a Děti ráje) se prolíná fikce s autorovými vlastními zážitky, zatímco Děti cest jsou téměř celé autobiografické – Jan Pelc v nich ztvárnil své zkušenosti z emigrace (emigroval v roce 1981). Román však není kronikou Pelcova života. V knížce 19 rozhovorů Jan Pelc řekl, že román … a bude hůř psal pro radost a bylo obrovské štěstí, že kniha vyšla. [3] Zasloužil se o to především Pavel Tigrid, který pracoval i na korekturách románu a pro kterého znamenal román novum, které stojí za vydání.

Vydání knihy

Jako první vyšla jen část románu, a to Děti ráje. Ukázka byla otištěna v exilovém Svědectví zásluhou Pavla Tigrida, který Jana Pelce náhodně přistihl, jak si v práci kopíruje rukopis určený pro Danu Hutkovou, která měla zájem o jeho text. Pavel Tigrid si práci vypůjčil a byl jeho prózou nadšený. Nabídl mu, že otiskne ukázku z jeho práce ve Svědectví, a to i přes nebezpečí ztráty některých čtenářů. Děti ráje vyšly ve Svědectví č. 72 roku 1984 a vyvolaly zvýšený zájem o problémy mladých lidí v Československu. Tento zájem doprovázela kritika a nesouhlas, zároveň docházelo i k odhlašování časopisu ze strany některých čtenářů. Kritiky a ohlasy se začaly objevovat také v exilových a samizdatových časopisech a ještě zesílily po prvním knižním vydání románu v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1985.

V roce 1990 vytisklo nakladatelství Panorama první oficiální vydání této knihy. Do prvního polistopadového vydání románového triptychu z roku 1990 v nakladatelství Panorama autor některé pasáže přepracoval nebo přímo vypustil. Týkalo se to především zobrazování sexuality a sexuálních scén, různých zvráceností a patologií, které se staly předmětem diskuzí v exilu a samizdatu už při prvním vydání. Právě tato polemika zřejmě nejvíce ovlivnila podobu prvního domácího vydání. Podle samotného autora chybí ty pasáže, které byly nadbytečné a jako čtenáři mu vadily. V domácím vydání chyběl také slovníček nesrozumitelných výrazů, který byl určený především pro emigranty, a proto by u nás jeho vydání bylo zbytečné. Autorovy zásahy textu spíše uškodily, a tak se Jan Pelc vrátil k původní podobě románu při dalším vydání knihy v roce 1996, v době, kdy v literatuře dochází k detabuizaci dříve zakázaných témat.

V úvodu Pelcova románu najdeme krátké upozornění: „Nedoporučujeme ke čtení těm, kteří předpokládají, že život ostatních vypadá jen jako jejich vlastní, že druzí jednají, myslí a mluví jako oni sami, a není-li tomu tak, odmítají to brát na vědomí, místo aby je to pobídlo se hlouběji touto skutečností zabývat“. [4] Upozornění můžeme chápat jako doporučení, které v jedné větě shrnuje, proč knihu číst. Exilové nakladatelství Index tím také apeluje na čtenáře, aby se zamysleli nad svým jednáním. Jan Pelc chce zároveň upozornit na tenkou hranici mezi zloději či veksláky a mezi lidmi bojujícími proti pravidlům společnosti. Upozorňuje na to, abychom rozlišovali mezi revoltujícími ze zásady, revoltujícími z donucení a obyčejnými zloději. V knize několikrát zazní otázka, jestli je to režim, kdo má toto třídní rozložení na svědomí.


[1] Jsem pisatel večerníčků. Instinkt, 22. 6. 2006, roč. 5, č. 25, s. 66–69.
[2] Rozhovor redaktora Hlasu Ameriky Pavla Skály s Janem Pelcem. Vokno, 1985, č. 7, s. 61.
[3] ČERVINKA, S. 19 rozhovorů. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2003.
[4] PELC, J. ... a bude hůř. 1. vyd. Kolín nad Rýnem: Index, 1985.












Doporučujeme

Aktuality

  • Co je nového ve světě knih

    Chcete vědět, co se děje ve světě literatury? Pak sledujte rubriku Aktuality, v níž vás pravidelně informujeme o knižních novinkách, autorských čteních, čtenářských anketách a jiných akcích spojených s knihami.

    Číst dál...  
  • Lovci perel v Městských knihovnách?! Sen? Skutečnost!

    Běžně se lovci perel nacházejí u moře a my se s nimi příliš často nesetkáme. Dětská oddělení mnohých knihoven se rozhodla, že by se děti mohly takovými lovci stát, a připravila jim zajímavou soutěž, kde mají možnost získávat perly a závodit tak o titul nejlepšího z nich.

     

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz obchod s elektronickými knihami.

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px LITE – kurzy angličtiny bez učebnic a složité gramatiky, pobočky po celé ČR, ukázková hodina zdarma!

Soutěž

  • Velká prázdninová soutěž - 3

    ilZúčastněte se naší Velké prázdninové soutěže, do níž věnovalo výhry brněnské nakladatelství Host. Správně zodpovězte tři soutěžní otázky, a pokud se na vás usměje štěstí při závěrečném losování, jeden z knižních balíčků bude váš.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Kronika Pickwickova klubu – Charles Dickens

    Charles Dickens je jeden z nejslavnějších anglických spisovatelů 19. století. A nejen anglických. Dickens se narodil 7. února 1812 a jeho dětství nebylo právě radostné. Otce byl i s matkou a dětmi zavřen do vězení pro dlužníky a dvanáctiletý Charles se začal živit sám. Pracoval v továrně na leštidla a dařilo se mu hůř než zbytku rodiny ve vězení pro dlužníky. Naštěstí otec zdědil peníze a rodina se dostala z dluhů. Dickens se naučil těsnopis a díky tomu získal lepší práci písaře. Ve dvaceti začal pracovat v novinách Morning Chronicle.

    Číst dál...  
  • Na Plechárně - John Steinbeck

    John Steinbeck (1902-1968) byl americký spisovatel, nositel Pulitzerovy ceny (Hrozny hněvu) a Nobelovy ceny za literaturu (1962). Vystudoval historii a anglickou literaturu na Standfordově  universitě. Po studiu vystřídal několik povolání a zkušenosti z nich uplatnil ve svých románech.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Přihlášení