Dějiny literatury


Vladimír Páral a jeho Soukromá vichřice

1 1 1 1 1 (1 hlas)
První literární pokusy Vladimíra Párala spadají do období středoškolských studií, kdy je v jeho prózách viditelný vliv klasických realistů 19. století. Následující tvorba má rysy vědeckého pokusu, v nichž autor staví jednotlivé postavy do různých situací a jakoby testuje jejich reakce. Tyto prózy působí dojmem ironické hry na vědecky přesnou zprávu.

To lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání, která se stala první částí úspěšné „černé pentalogie“, v níž kritizuje životní stereotyp v moderní konzumní společnosti. Cyklus tvoří tři novely a dva romány: Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969) a Profesionální žena (1971).

V 70. a 80. letech se v domácí oficiální literatuře začala ve velké míře projevovat cenzura – zasahovala do námětů i dílčích motivů, potlačovala zvláštnosti jazyka a stylu. Po románu Milenci a vrazi bylo Páralovi režimem naznačeno, že by nesouhlas s ideologií normalizace měl z jeho románů vymizet. Zalekl se a změnil svůj styl – již román Profesionální žena je do značné míry románem idealizujícím.

Na počátku 70. let napsal příběh několika lidí žijících na Slapech, který je podobenstvím o vzniku a zneužití moci. Román byl ale zakázán, vyšel až v r. 1995 pod názvem Tam za vodou.

Na „černou“ pentalogii navazuje tzv. „bílá série“, v níž se změnilo Páralovo vidění světa. Vytrácí se satira, hrdinové dokonce získávají pracovní nadšení. K těmto dílům patří: Mladý muž a bílá velryba (1973), Radost až do rána (1975), „román naděje“ Generální zázrak (1977) a Muka obraznosti (1980).
V 80. letech se obrátil zejména k vědeckofantastickým prózám, které ale po stránce myšlenkové nepřinesly mnoho objevného. Jsou orientovány na masového čtenáře, a tak viditelně sledují trend klesající náročnosti. K těmto prózám patří: Pokušení A-ZZ (1982), Romeo a Julie 2300 (1982), Válka s Mnohozvířetem (1983) a Země žen (1987). Podobné tendence nalezneme také v díle Kniha rozkoší, smíchu a radosti (1992) a Playgirls I a II (1994). Zde se také více projevuje sexuální tématika, která byla do té doby potlačována cenzurou.

Za nejlepší díla tohoto autora bývají pokládána ta, která byla sepsána v 60. letech. Dějištěm je prostředí velkoměsta v průmyslové oblasti severních Čech a fiktivní chemička Kotex. Postavy mají reálné rysy, jsou to většinou zaměstnanci továrny a průměrní občané, kteří jsou znuděni svým životem a hledají východisko nejčastěji v sexuálním dobrodružství. Láska je tedy pouhou iluzí, život jen tupým vegetováním a každý den pouhým kruhem stále se opakujících činností, zvyků a návyků. Autor tak podává obraz dnešního světa a současného člověka. Dílo je vlastně nelítostnou analýzou životních stereotypů, zmechanizovaného života. Každá postava je snadno zaměnitelná, život každé z nich je nudnou rutinou.

Jako příklad si uvedeme román Soukromá vichřice, v němž se čtenář seznamuje se dvěma mileneckými (Bohunka – Mirek, Inka – Standa) a dvěma manželskými dvojicemi (Joža – Áda, Ida – Joska). Tito hrdinové jsou zpočátku zcela spokojeni se svým životem a s prvními příznaky krize se stále ještě snaží namluvit si, jak je jejich život šťastný. To můžeme zpozorovat na Ádových úvahách o své milence Idě, kterou kriticky hodnotí, a o manželce Jože, u které spatřuje všechny klady: „... pěkná svině, tohle se dělá po pěti letech manželství, kdepak Joža, zlatá Joža, s Idou je ovšem lepší zábava, ale třikrát za rok je jí ažaž, chudák Joska, Joža znamená klid, zlatá Joža, Jožinka... (...) ... milá, hodná a ve třiceti pořád ještě hezká ženská, pětadvacetiletá Ida má už břicho jak stará bréca...“

Podobně je tomu i u Standy, který si také nemůže vynachválit svoji milenku: „Zlatá Inka, aťsi jí to tak přesně nenarostlo, ale má to v hlavě a hlavně v rukách, chudák Mirek Machulka, Inka znamená spoleh, zlatá Inka, Inuška...“

Po prvním stádiu ale nastane zlom: hrdinové začnou hledat únik z uzavřeného stereotypu, jejich krátká iluze se ale zanedlouho opět mění v přízemní všednost. Dřívější dobrodružství v nich vyvolává odpor stejně jako předchozí život. S podobným paradoxem a znechucením z vlastního života se setkáváme i u dalších hrdinů Páralových próz, např. u Milana Renče (Veletrh splněných přání), Jacka Jošta (Katapult) aj.

Soukromá vichřice
je vlastně další „příběh pokleslé aktivity“, stejně jako tomu bylo v útlé novele Veletrh splněných přání. Na rozdíl od jejího hlavního hrdiny Milana Renče, který se ve svém prázdném a zmechanizovaném životě cítí dobře, pociťují postavy Soukromé vichřice obavu z tohoto životního stereotypu. Jejich osud je ale přes veškerou snahu předem určený, což vidíme na Bohunčině představě vlastní budoucnosti: „Skromně pracující dívenka, vdaná zaměstnankyně, zaměstnaná matka, pracující důchodkyně, důchodkyně pečující o vnoučata, černý prapor na vrátnici a snad i podnikový autobus do krematoria…“

Postavy jsou tak zdegenerovány na mravence
, kteří mají předepsaný denní režim a ten musí dodržovat do nejmenších podrobností. Už z podtitulu knihy, který zní Laboratorní zpráva ze života hmyzu, vidíme návaznost na bratry Čapky, kteří ve své hře Ze života hmyzu (1921) znázornili na postavách motýlů, brouků a mravenců lidské nectnosti. Páral tak zpodobňuje snahu člověka nalézt východisko ze svého „mravenčího“ života, které jeho postavy nalézají v erotické oblasti, ve změně partnera. Nastane tak jejich „soukromá vichřice“, která nakonec – jak už bylo řečeno – končí tragikomicky návratem do původního stereotypu.

Nedá se říct, že všechny postavy volí úplně stejnou únikovou cestu. Áda usiluje pouze o tělesnou lásku, která je pro Bohunku pouhým východiskem z nouze. Na rozdíl od Ády je Standa schopen opravdového citu, i když je později naznačeno, že i on bude stejným manželem jako Áda. Joža, dříve domácí putička pečující o svého milovaného manžílka, odchází od Ády ke spolku intelektuálů, které pokládá za lepší společnost. Její únik ale také končí nezdarem, protože se ukáže, že intelektuální zájmy jsou pouhou obměnou dřívějšího stereotypu. Pro Bohunku je svět „pohádkový veletrh a v každé expozici nové dobrodružství“ (SV, str. 97). Postupně se z ní ale během manželství stane nová Joža – což je naznačeno i změnou „Bohunky“ v „Božu“ – a tak se vše navrací k prvnímu stadiu.

Páral vytváří modelovou prózu, která čtenáři nepředkládá bezprostřední odraz vnějšího světa, ale literární model založený na abstrakci a schematizaci. Jedná se vlastně o realistickou prózu 20. století, která se v mnohém liší od realistického románu 19. století. Nastal přechod od objektivizmu k subjektivizmu s minimálním využitím vševědoucího vypravěče. Místo plného zachycení vnější skutečnosti se autor pokouší podávat jen její určitý výsek, který navíc zobecňuje. Autentická prostředí vyznačující se dlouhými rozvleklými popisy v textu jsou nahrazeny zobecněným prostorem. Někdy popis chybí docela. Práce s časem je nyní neomezená, na rozdíl od dřívější tvorby omezené pouze na lineární tok času. Také postava-definice je nahrazena postavou-hypotézou, takže v textu neobjevíme skoro žádné přímé charakteristiky.

K vyprávění používá neosobní věcný popis. Distancuje se tak od svých postav, jejich jednání nekomentuje ani nehodnotí. Hlavní síla autora tedy nespočívá v odpovědích, ale v kladení problémů, ukazuje nám život takový, jaký žijeme, a ne jaký bychom měli žít. Autorský subjekt je potlačen, místo toho je maximalizována aktivita postav, které přebírají funkci vypravěče.

V prózách převažuje řeč smíšená: v úvodních a závěrečných částech souvětného celku se objevuje objektivní řeč autora, dále toto souvětí obsahuje také útržky vnitřních monologů a dialogů postav. Tím je oslaben rozdíl mezi řečí autora a postavy. Jako příklad uvádím úsek, v němž se objevuje řeč autora, „objektivní“ vyprávění Bohunky a její vnitřní monolog: „Inka už vyklidila svobodárnu, ale ovšem ustlala jen svoji postel, Bohunka přikročila ke své a taky by to chtělo ještě zamést, sklidit se stolu, schovat boty pod postel a shodit tu pavučinu v rohu u stropu, Inka ovšem uklízí jen svoje dva rohy a nalakovat si nehty, kam zmizela druhá židle – a Bohunka se rychle svlékla a už si spouštěla před zrcadlem tu novou košilku, ani ne o celé dva prsty, hrůza, ale když se trochu nahrbíte, tak to jde.“

Jazyk hrdinů je jednotný – mísí se zde hovorová i obecná čeština s prvky slangu, nalezneme zde také expresivní slova a hrubé výrazy. Ty jsou příznačné např. pro postavu Standy Kociána (SV), který svou řečí plnou vulgarizmů ukazuje své „siláctví“.

V Páralově vyprávění nalezneme spoustu osobitých přirovnání. Využitím expresivních slov v konkrétních přirovnáních vznikají drsnější obrazy, které jsou nápadné a osobité.

V popisu prostředí a situací se také někdy objevují lyricky laděná místa, která výrazně kontrastují s ostatním textem. Jsou to jediné zřetelné projevy spisovatele, které ukazují na jinou abstraktní realitu nezasaženou nudným životním mechanizmem. Autor tak naznačuje, že existují i jiné možnosti života. Využívá originální epiteta, např. meteory splněných přání, hřebínky béžového prachu, nahé nebe, pichlavé hvězdy, jahodové vzdechy atd.

Kontrastem mezi poetickými a věcnými obrazy vystihl „odlyrizovanost“ světa svých hrdinů, kteří racionálně vykonávají své činnosti a kteří jsou neschopni odpoutat se od přízemnosti a banálnosti všedního života.
Celé dílo je prostoupeno ironií, a to ironií různého stupně: od jemného slovního a situačního humoru přechází autor až k sarkasmu. Dílo je tedy karikaturou typických jevů dnešní doby a životních stereotypů (tím navazuje na K. Poláčka). Zvýrazňuje nejtypičtější deformace, čímž vytváří groteskní obrazy plné nadsázky.

Texty se skládají z vět, motivů a situací, které se často opakují a v různé míře obměňují. V tomto záměrně holém výčtu činností neschází ani určité detaily, které by mohly některého čtenáře pobouřit (např. sex, nutkání vymočit se). Opakování motivů je stupňováno, dochází tak ke zrychlení tempa vyprávění pomocí zhuštění a zkratky: „… cestou Áda koupil dva páry silonek a čtvrt kila višní v lihu, před Prahou si Bohunka všimla autostrády a Áda jí ukázal zatáčku, kde oddělali Heydricha a ulice, kudy pak prchali, v zoo dvě malé gorily k pomilování a na trávníku nesmírně elegantní žirafa, v kavárně v prvním patře banán s mandlemi a pařížským krémem, kamenný prales svatého Víta a pohled z Hradčan…“

Jak již bylo řečeno, některé úseky jsou opakovány s malými obměnami, přičemž se tempo závratně zrychluje. Na závěr proto uvádím ukázku, ze které je tento jev na první pohled viditelný a jejíž styl je charakteristický pro celou novelu:

„Brýtro (šéfe)!“ „Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381…“ „Pecoldová je ve čtvrtým měsíci.“ „Tamto byla Pekárková.“ „Provedu, soudruh Nejtr!“ v sedm Nejtrovi a totéž s „Už na to letím, šéfe!“ ve čtvrt na osm Vinšovi a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale oči na šťopkách, zhasnout ženckým na hajzlu a už lezou jedna po druhé, prohnat mistříka z chlorace, pod cisternou si nějaká svině zdekovala fošny, zaplatit a máknout ne, jen krást, zahnat mazače na jedenáctku, při retku zapsat brigádě lumumbistů do kroniky návštěvu u nemocný, vyválčit extra příděl Solviny pro žencký a po šichtě sekyrku a až do tmy čistit cihly ze staré garáže… (…) „Brýtro, šéfe!“ „Už na to letím, šéfe!“, po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, zhasnout ženckým na záchodě a už lezou jedna po druhé. (…) Po šichtě s vercajkem na ty trámky, doma hned zas do montérek pro doma a padnout na postel. (…) „Brýtro, šéfe!“ a po dlaždičkách, plechovými schodišti a po politém betonu, to je už zas sobota a nic hotovýho, zhasnout ženckým, už lezou a blejskají očima, dyť je to pro nás pro všecky, žencký – za dvě hodiny tam byly zas…“


Poznámky:

Schematizmus je způsob literární tvorby, která zjednodušovala a tím i zkreslovala skutečnost a její jednotlivé jevy; vznikl v 1. pol 50. let 20. stol. Za schematická díla byly označovány povrchní, neživé, vykonstruované výtvory, které se podřizovaly mravním, politickým nebo ideologickým příkazům – schématům, jež ovlivňovala celkový průběh děje; postavy reprezentovaly např. jen kladné a záporné síly politického boje.

Dělení dle Daniely Hodrové. (Postava-definice odpovídá postavě ploché a postava-hypotéza postavě oblé dle dělení E. M. Foerstera.)

Citace pochází z knihy Páral, Vladimír – Soukromá vichřice. Praha: Mladá fronta 1966.



Čtěte také:


Vladimír Páral – Země žen











Doporučujeme

Aktuality

  • Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě 2014

    HAVLÍČKŮV BROD – Skončil další knižní veletrh, tentokrát v Kulturním domě Ostrov. Z akce, která se nese ve znamení knih a příliš úzkých přecpaných uliček, si můžete přečíst dva krátké rozhovory s Evou Střížovskou a Tomášem Jirákem. Oba vznikaly během pěti minut přímo na prodejních stáncích za nedostatku místa a nadbytku hluku.

    Číst dál...  
  • Co je nového ve světě knih

    Chcete vědět, co se děje ve světě literatury? Pak sledujte rubriku Aktuality, v níž vás pravidelně informujeme o knižních novinkách, autorských čteních, čtenářských anketách a jiných akcích spojených s knihami.

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz obchod s elektronickými knihami.

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px LITE – kurzy angličtiny bez učebnic a složité gramatiky, pobočky po celé ČR, ukázková hodina zdarma!

Soutěž

  • Soutěž o 3 knihy Edith Piaf: Bez lásky nejsme nic

    ilVyhlašujeme soutěž o tři výtisky knihy Edith Piaf: Bez lásky nejsme nic, kterou vydalo a do soutěže věnovalo nakladatelství Metafora. Pokud zodpovíte správně tři soutěžní otázky a budete-li patřit mezi vylosované, jedna z výher bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Lion Feuchtwanger – Židovka z Toleda

    Král se nám zamiloval do Židovky! Lide španělský, odvrať svůj zrak! Tak nějak by se dal vystihnout postoj tehdejší církve a šlechty k událostem tvořícím hlavní zápletku Feuchtwangerova díla. Není se vlastně co divit – celý křesťanský svět se řítí do třetí války o Svatou zemi, nevěřící už staletí ovládají značnou část Pyrenejského poloostrova a král Alfonso VIII. si místo příprav na válku užívá klidu se svou nevěřící milenkou. Skandál!

    Číst dál...  
  • Jack London – Tulák po hvězdách

    Kdo by se nechtěl toulat po hvězdách, brodit se minulostí a sledovat svá nespočetná dřívější já? Darell Standing tyto zapomenuté životy spatřil. V kobce kalifornské věznice se vrah s nálepkou „nenapravitelný“ naučil cestovat časem a prostorem. Zatímco jeho tělo hnije ve svěrací kazajce, on putuje historií lidstva.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Přihlášení