Dějiny literatury

George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně

1 1 1 1 1 (1 hlas)
dlazba 100x100
Orwellova prvotina vycházející v roce 1933 je zároveň autobiografickým románem, který líčí autorovo protloukání Paříží a Londýnem. Chronologicky navazuje na jeho zkušenosti z pobytu v Barmě, které se zároveň staly jedním z hlavních motivů jeho dobrovolného žití na hranicí bídy v Paříži a pod hranicí bídy v Londýně, kde se pohyboval převážně mezi tuláky a bezdomovci.
V pozdější knize The Road to Wigan Pier (1937) píše o vracejících se „tvářích vězňů na lavici obžalovaných, obličejích mužů z cel smrti, a podřízených, které tyranizoval“. Potřeba odčinit „obrovskou tíhu viny“ a vzniklých křivd se tak stávají důvodem, proč se přidává „na stranu utlačovaných (v tomto případě – lidí bez prostředků a přístřeší). Odtud tedy plyne jeho potřeba kát se, o které se však ze samotného románu nic nedozvídáme, proto i tak zůstává otázkou, nakolik byl jeho (ne)dobrovolný asketismus důsledkem okolností a nakolik záměrným sebemrskačstvím.

V příjetí pseudonymu, připomeňme Orwellovo vl. jm. Eric Arthur Blair, spatřují někteří romantici symbolický význam, vyrovnání se s minulostí, především s Barmou.

na dne v parizi a londyne obalkaHlavní postavou, jak už to tak u autobiografických děl bývá, je sám autor, román je líčen jeho očima (subjektivní ich-forma). Příběh člověka, který se ocitne bez prostředků ve velkém městě a začne postupně v duchu postav Emila Zoly čím dál častěji navštěvovat zastavárnu. Zpočátku se ještě snaží zachovat si své klamné společenské pozlátko, ale ve chvíli, kdy se ocitá na hranici existenčního minima, už člověku na takové hlouposti nezbývají prostředky. Nakonec mu zůstává jen to, co má na sobě, a jistota měsíčního ubytování jako prozřetelný tah z doby, kdy na tom byl ještě relativně dobře.
Děj románu lze rozdělit na dvě části, přičemž klíčem pro toto rozdělení je lokalizace autora. V první části se autor pohybuje ve Francii, je bez prostředků, ale stále má střechu nad hlavou. S popisností evokující styl Emila Zoly líčí Paříž s jejími ulicemi, „jejichž atmosféru tvoří hádky, výkřiky pouličních prodavačů, křik dětí honících pomerančovou kůru, a v noci hlasitý zpěv a nakyslý zápach vozíků s odpadky“.[1] Společně s Rusem Borisem, bývalým číšníkem s pochroumanou nohou, který si toho času dokázal velice slušně vydělat, obchází restaurace a marně hledají zaměstnání. Denně nachodí po Paříži minimálně dvacet kilometrů, ale bez výsledku. Oba disponují minimem franků, které mohou stěží uspokojit denní potřeby dvou dospělých mužů. Mohou si dovolit maximálně suchý chléb s něčím k pití. „Zjistíte, že člověk, který strávil pouhý týden o chlebu s margarínem, už není člověk, ale jenom břicho s několika přídavnými orgány.“ [2] Hlad a bída se stávají jejich denními společníky na cestě za prací. Přece jenom se nakonec oběma podaří získat místo v podzemí jednoho velkého hotelu. Orwell pracuje jako plongeur (umývač nádobí – v popisu jeho práce bylo mytí nádobí, roznášení jídla číšníků, úklid jejich stolů), Boris v cafeterii. Práce 16–17 hodin denně šest dní v týdnu stojí oběma za pravidelný přísun teplého jídla a 500 franků měsíčně. Při popisu každodenního ruchu „za oponou“ tohoto nablýskaného hotelu vzdává autor hold Emilu Zolovi, který dokázal bídu pařížského předměstí vylíčit v realistických barvách. „Pak začala největší vřava z celého dne – doba večeří. Přál bych si být na chvíli Zolou, abych dokázal tuto dobu popsat. Podstata byla v tom, že sto nebo dvě stě lidí požadovalo naprosto odlišná jídla o pěti nebo šesti chodech, a padesát až šedesát lidí vařilo, obsluhovalo je a uklízelo nepořádek, který udělali; každý, kdo má zkušenost s prací v pohostinství, ví, co to znamená. Přenášení věcí úzkými chodbami sem a tam, srážky, křik, boj s bedýnkami, s podnosy a s bloky ledu, horko, tma, zuřivé hádky, které z nedostatku času končily v půlce – to se vymyká jakémukoli popisu.“ [3] Postavami, které oba v tomto prostředí potkávají, jsou věčně říční kuchaři, rozčílení, nestíhající číšníci. Lidé, kteří kromě práce nemají čas na nic jiného.

Boris si usmyslel, že z něj bude maître d’hôtel (hotelový mistr), přestupují do nově zřízené restaurace, ale pracovní podmínky jsou zde ještě horší než v hotelu. Malá kuchyně se třemi plotnami, bez trouby. Potřebovali-li upéct maso, posílali je naproti do pekárny. Není spižírna. Maso a zelenina skladovány v částečně zastřešené kůlně na dvoře, vystaveny vlivu koček a krys. Talíře se umývají ve studené vodě, protože teplá není zavedena a plotny na její ohřátí nebylo možné pro jejich obsazenost využít. Kombinace měkkého mýdla a tvrdé pařížské vody má za následek, že omastek musí vytírat novinami. „Když jsem začal mýt talíře, kuchařka mi nařídila, abych oloupal cibuli, a když jsem začal s cibulí, přišel patron a poslal mě koupit zelí. Když jsem se vrátil se zelím, patronova manželka mi řekla, abych zašel do obchodu skoro kilometr daleko a koupil džbán červeného; když jsem se vrátil, čekala na mě další zelenina a talíře byly pořád špinavé. Takto se kvůli naší neschopnosti kupila po celý den jedna práce na druhou a všechny byly ve skluzu.“ [4] Rutinní práce v hotelu Orwellovi připadala jako prázdniny. Píše známému do Anglie, jestli by pro něj nemohl najít nějakou lepší práci. B. se ozval, že by se O. mohl starat o jednoho duševně zaostalého chlapce, a poslal mu i peníze na lodní lístek. Orwell na nic nečeká a dává sbohem Paříži.

Ve druhé části se společně s autorem ocitáme v Londýně. O. se těší na novou práci, ale hned po příjezdu zjišťuje, že se její zahájení posune o jeden celý měsíc. Sen o lepším životě opět drtí ozubená kola reality. Tentokrát navíc s vědomím, že mu chybí i střecha nad hlavou. Navštěvuje zastavárnu a vyměňuje své šaty za levnější, obnošenou variantu „Nové šaty mě okamžitě přenesly do nového světa. Zdálo se mi, že se chování všech lidí prudce změnilo. Pomohl jsem podomnímu obchodníkovi sebrat sud, který mu upadl. „Díky, kámo,“ řekl a zašklebil se. Za celý můj život mi ještě nikdy nikdo neřekl kámo – to dělaly ty šaty. Také jsem si poprvé všiml, jak se mění postoj žen podle toho, jak je muž oblečen. Když potkají muže v roztrhaných šatech, rychle se od něj znechuceně odvrátí, jako by to byla mrtvá kočka. Šaty představují mocný prostředek.“ [5] Většina postav, se kterými se zde setkáváme, si je rovna svojí společenskou „ponížeností“, se kterou sesypávají tabák z nedopalků a pochutnávají si na jídle, nad kterým by majorita ohrnovala nos. Putují podle zákona od města k městu, od útulku k útulku, neboť v každém lze přečkat jen jednu noc za měsíc. Úmyslně neuvádím přenocovat, neboť – jak líčí Orwell – v přeplněné místnosti o čtyřiceti lidech s podlomeným zdravím, kteří místo spokojeného oddychování kašlou, chrchlají a 5x za noc se derou na záchod, lze jen těžko klidně nocovat. Tyto útulky mají kromě toho, že se v nich špatně spí, společných hned několik věcí. Armády štěnic terorizující návštěvníky, nedostatečné možnosti pro „udržování“ osobní hygieny (jedna plná vana pro desítky lidí). V některých žádné, v jiných „otřesné“ postele. Přesto těmto zařízením dává většina lidí ulice přednost před nábřežími a lavičkami v parku. Předposlední kapitolu věnuje autor možnostem noclehu bezdomovců v Londýně. Celá tato kapitola působí jako nějaký manuál, kam se obrátit, kdybyste se náhodou ocitli v Londýně s minimem prostředků. U každé alternativy pro nocleh uvádí starostlivě i cenu za noc. Jaké tedy byly ve 30. letech možnosti nábřeží, dvoupencový převis, coffin (dřevěná bedna s plachtou na přikrytí), noclehárny, ubytovny Armády spásy, obyčejné noclehárny (zatuchlé a hlučné se špinavými a nepohodlnými postelemi).

Autor krátce přemýšlí i o problematice tuláctví. Tyto úvahy jsou psány esejistickou formou, překonává zažitý předsudek o tom, že „každý tulák je ničema, odpudivé, do určité míry nebezpečné stvoření, které by raději zemřelo, než by pracovalo nebo než by se umylo, a které má zájem jenom žebrat a chlastat.“ [6] Tulák se v Anglii netoulal, protože by se mu to líbilo, ale protože si to vynucoval zákon. Každý útulek mohl přijmout bezdomovce pouze na jednu noc, pokud by se někdo pokoušel přespat do měsíce na jednom místě vícekrát, riskoval by týdenní omezení pohybu, což je to stejné jako být ve vězení. Orwell vyvozuje 3 druhy zla, které tuláky fyzicky i duševně ničí. Jsou to hlad (dávky v útulcích jsou nedostatečné), částečný nebo úplný celibát (nízké zastoupení žen na této společenské úrovni; ženy z úrovně jen o trošičku vyšší jsou pro něj nedosažitelné), nečinnost. Autor se snaží přijít s funkčním řešením pro obě strany, tuláka i stát. Podle něj by takovým bylo zaměstnat tuláky prací na malých hospodářstvích, popřípadě zahrádkách, které by se pro tento účel při jednotlivých útulcích zřídily. Každý schopný by tak výměnou za potravu a nocleh odpracoval jeden den. „Chudobinec by se tak přeměnil na částečně soběstačnou organizaci bez potřeby vzniku dalších břemen sociálních dávek.“ [7]

Kromě významného svědectví o sociálních poměrech lidí na a pod hranicí bídy je kniha pozoruhodná i z hlediska lexikologie. Orwell totiž věnuje jednu kapitolu londýnskému slangu a nadávkám typickým pro prostředí, ve kterém se pohyboval ve 30. let 20. století. U některých slov se zabývá i jejich etymologií a motivací vzniku. „Nadávky se také vyvíjejí – nebo alespoň v každém případě podléhají módě. Před dvaceti lety se například v londýnských dělnických vrstvách běžně používalo slovo bloody. Teď se od něho naprosto upustilo, i když je spisovatelé stále uvádějí ve svých románech, jako by se používalo. Žádný rozený Londýňan (u lidí se skotským nebo irským původem je to odlišné) teď neříká bloody, pokud nemá určité vzdělání. To slovo se ve skutečnosti posunulo ve společenském žebříčku nahoru a pro dělnickou třídu již není nadávkou.“ [8] Součástí této kapitoly jsou i Orwellovy úvahy o nadávkách a konotacích, které mění původně neutrální význam slova a dávají mu urážlivý odstín.

Na rozdíl od ostatních bezdomovců je Orwellovo tuláctví ohraničeno dobou již zmíněného jednoho měsíce. Po uplynutí této doby se stará o slabomyslného pacienta. Ten je sice horší než předpokládal, ale pořád to není tak hrozné jako pracovní zkušenosti z doby nedávno minulé.

Orwell zpracovává svým románem, který už samotným názvem evokuje pocit nuzoty a bezmoci, látku, která se z hlediska literární historie netěší příliš častému výskytu. Svůj svět bídy a poníženosti se snaží zobrazit v nahé pravdě bez vlivu stereotypů, které tuto nahotu deformují. Knihu lze chápat i jako programové provolání (viz „Jednou chci ten svět prozkoumat důkladněji“ [9]) udávající směr jeho dalším románům.



POZNÁMKOVÝ APARÁT:

[1] ORWELL, G.: Na dně v Paříži a Londýně. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-122-2. S. 5.
[2] Tamtéž, s. 16.
[3] Tamtéž, s. 66–67.
[4] Tamtéž, s. 112.
[5] Tamtéž, s. 133.
[6] Tamtéž, s. 208.
[7] Tamtéž, s. 215.
[8] Tamtéž, s. 183.
[9] Tamtéž, s. 221.


Čtěte také:

George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně (ukázka z knihy)

George Orwell – Barmské dny


George Orwell (25. 6. 1903-21. 1. 1950)












Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení