Dějiny literatury

Hercule Poirot a jeho šedé buňky mozkové

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
kladivo

Všichni ho známe. S knihou v ruce se skláníme před géniem v něm dřímajícím, obdivujeme jeho logiku a schopnost za všech okolností důstojně a s elegancí jemu vlastní vyřešit každý sebezapeklitější případ a odhalit toho nejnepravděpodobnějšího pachatele. Pousmíváme se nad jeho puntičkářstvím a smyslem pro pořádek. A mluvíme o něm, jako by skutečně žil. Jako by byl Hercule Poirot skutečnou legendou reálného detektivního světa, nejen pouhým (ale krásným) výplodem fantazie královny britské detektivní prózy Agathy Christie.



knihaAgathě Christie bylo pouhých 25 let, když v Záhadě na zámku Styles prvně představila svého výstředního a puntičkářského belgického detektiva. Tehdy ještě netušila, že si její hrdina získá srdce mnoha čtenářů a její díla budou v budoucnu mnohokrát zpracována a vydávána jak v knižní, tak filmové podobě. Její hrdina byl originální, zapamatovatelný. A tím se vepsal do paměti čtenářů. 

Hercule Poirot je Belgičan, na což je velice hrdý. Není to Francouz a hrubě jej uráží, když si to lidé, se kterými se setkává, myslí. Proč Agatha Christie zvolila Belgičana? Období, ve kterém tvořila román Záhada na zámku Styles (1920), bylo obdobím, kdy se v autorčině přímořském rodišti Torquay pohybovalo velké množství belgických uprchlíků. Belgičané byli pro místní svým způsobem „exotickým“ národem. Co si o nich myslet? Jsou udatní? Jsou chytří? Jsou dobří obchodníci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ideální národnost pro autorčina nového knižního hrdinu! Poirot žije v Londýně, ve Whitehaven Mansions (tato adresa byla v několika autorčiných románech patrně nedopatřením zaměněna za Whitehouse Mansions a také Whitefriars Mansions). Je to gentleman, miluje pořádek, je za všech okolností upravený, elegantně oblečený, gurmán libující si v dodržování společenských konvencí. Mnohdy vystupuje velice suverénně, sebestředně, na někoho může působit až arogantně. Toto vše však koreluje s jeho kariérou slavného vyhledávaného detektiva, který ve svém oboru nemá konkurenci a je si toho v zásadě vědom. Zdá se být v podstatě bezchybným výplodem fantazie Agathy Christie, nicméně jednu chybu, kterou i sama autorka připouštěla, nalézt lze. V době, kdy byl Poirot poprvé knižně představen, mu jakožto detektivovi mohlo být okolo šedesáti let. Svoji kariéru u belgické policie ukončil v roce 1904. Vezmeme-li v potaz množství románů, ve kterých byl autorkou zmiňován, a časové souvislosti, bylo by našemu detektivovi v období jeho posledního vyšetřovaného případu v románu Opona neuvěřitelných 130 let. Autorka se snažila Poirota několikrát „odklidit“ do penze, v podstatě to měla v plánu už ve svém druhém románu Vražda Rogera Acroyda, ale Poirot byl čtenáři zbožňován a Christie jej nemohla jen tak nechat odejít. I její následné snahy o detektivův důchod a představení dalších hrdinů – slečny Marplové, Tommyho a Pentličky, Harley Quina – nedalo čtenářům na belgického génia zapomenout.

„Řekněte mi, Poirote,“ začal jsem, „neláká vás někdy obnovit svou činnost? Takový pasivní život -“
„Mně naprosto vyhovuje, příteli. Sedět na slunci – co může být kouzelnějšího? Odejít do ústraní na vrcholu slávy – jaké větší gesto by si kdo mohl přát? Říkají o mně: ´To je Hercule Poirot! Velký – jedinečný! – Nikdy nebyl nikdo jako on, a nikdy ani nebude! ´ Eh bien – já jsem spokojen. Jsem skromný člověk.“
Já osobně bych slovo skromný nepoužil. Zdálo se mi, že sebestřednost mého malého přítele se s léty rozhodně nezmenšila. Pohodlně se opřel v křesle, hladil si knír a skoro předl sebeuspokojením.
(CHRISTIE, Agatha. Dům na úskalí. 1. Vyd. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2005, s. 8.)

Co by to bylo za život bez lásky? I v životě Hercula Poirota se objevila. Ve svém dlouhém životě byl však zamilován pouze dvakrát. Poprvé do belgické dívky neznámého jména, podruhé do ruské hraběnky Rosakoffové. Jeho život je také neodmyslitelně spojen s jeho přáteli a kolegy, kteří se velmi často objevovali po jeho boku. Vedle sekretářky slečny Lemonové a vrchního inspektora Jappa ze Scotland Yardu byl tím nejvýraznějším kapitán Artur Hastings. Když Christie vytvářela Hastingse (a také Jappa), nacházela inspiraci v příbězích Sherlocka Holmese, jak sama později přiznala. Hastings je Poirotovým přítelem a věrným společníkem, nemyslí mu to tolik jako jeho staršímu kolegovi a právě na kapitánově nepochopení je zpravidla vystavěno závěrečné vysvětlení celé záhady. O Hastingsovi toho příliš nevíme, což je dáno tím, že zpravidla zastává roli vypravěče Poirotových příběhů. Jaký byl on sám? Poirot o něm velmi výstižně říká:
„První člověk, s nímž jsem se v této zemi spřátelil – a dodnes je mým přítelem nejdražším. Častokrát mě iritoval, to je pravda. Vzpomenu si však na to ještě? Kdežpak. V paměti mi vždy vytane jen ten jeho bezmezný úžas, jeho naivní obdiv k mým schopnostem – jak lehce jsem ho zmátl, aniž jsem vyslovil jediné slůvko nepravdivé, jak bezradný byl a s jakým překvapením a uznáním konečně pochopil fakta, která mně byla jasná už hezkou dobu. Ce cher, cher ami. Já se prostě producíruju, to je moje slabá stránka a odjakživa byla. Tohle Hastings nikdy nepochopí. Ovšem aby se mohl sám sobě obdivovat – a k tomu je třeba impulzu zvenčí. Člověk přece nemůže sedět celý den v křesle a přemítat, jak je brilantní. Je nutno mít kontakt s lidmi. Král potřebuje – jak se říkává – svého šaška.“ (CHRISTIE, Agatha. Smrt staré posluhovačky. 3. Vyd. Praha: Euromedia Group – Knižní klub a Ikar, 2001, s. 8.)

Svůj poslední případ vyšetřoval slavný belgický detektiv v knize Opona, ve které ho Christie nechala zemřít. Po jeho smrti dne 6. srpna 1975 byl otisknut nekrolog na titulní stránce New York Times. Takové pocty se nedočkala ani řada známých a uznávaných reálných osobností.  Hercule Poirot provázel své věrné čtenáře 55 let (1920–1975) a jeho smrtí v podstatě nic neskončilo. Čtenáři se stále vracejí ke knihám Agathy Christie, stále hovoří o geniálním belgickém detektivovi a jeho malých šedých buňkách mozkových, televize stále uvádějí filmy a seriály, které byly na motivy příběhů s Herculem Poirotem natočeny. Hercule Poirot nemůže být zapomenut.

 

Doporučujeme

Aktuality

  • Partonyma – nová čísla časopisu ke stažení a o připravované antologii

    Literární časopis Partonyma, založený v roce 2012, prochází již od závěru minulého roku řadou proměn. Poslední dvě čísla vyšla v menším formátu a celkově novém designu, což ovšem není nejpodstatnější změnou. Tato tzv. „černá řada“ (podle nové podoby obálky) je nyní, kromě klasické tištěné verze, uvolněna ke stažení ve formátu PDF zcela zdarma. Jedná se o dvojčíslo 19 - 20 na téma Umění zločinu / Zločinné umění a o dvojčíslo 21 – 22 na téma Meze textu / Meze prostoru.

    Číst dál...  
  • V šestém ročníku Ceny Česká kniha zvítězil Jiří Hájíček

    Závěrečná tisková zpráva šestého ročníku Ceny česká kniha, která oficiálně oznamuje vítěze, je již k dispozici. V následujících odstavcích si ji můžete přečíst.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Soutěž

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení