Čtenářský deník

A. S. Puškin – Piková dáma a jiné prózy

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
pikova dama 100x100
Mouřenín Petra Velikého: Kmotřenec Petra Velikého Ibrahim byl poslán do cizích zemí, aby nabyl nových znalostí. Nějaký čas pobyl v Paříži, kde se zamiloval do hraběnky D., se kterou měl syna, malého černouška. Aby nevznikl skandál, odvezla jej matka na venkov, kde ho měli vychovat. Petr zavolal mouřenína zpět do Ruska. Jeho milenka na něj brzy zapomněla a našla si nového milence. Ibrahim byl carův veliký oblíbenec, proto mu Petr Veliký našel manželku z ruské šlechty – Natálii Afanasjevnu. Když se dozvěděla, kdo má být její ženich, omdlela a dva týdny musela ležet v posteli. Při vysoké horečce prozradila, že miluje chudého Valeriána. Její otec ji proto ještě více nutil ke sňatku. Její zesláblá a smutná duše se podřídila svému osudu…

Román v dopisech

Nejprve si dopisuje skromná demokratka Líza se svou přítelkyní Sašou, která bydlí v létě ve vile a v zimě odjíždí do Petrohradu na bály, kterých se účastní celá vyšší společnost. Líza má ve městě tísnivý pocit, proto odjela za sovu babičkou na venkov, kde chtěla začít žit.
Od Saši se dovídá, že po ní teskní admirál Vladimír**. Velice ji miloval, proto se za ní rozjel na venkov a chtěl se usadit blízko Lízy. O své lásce k ní se zpovídá v listech svému příteli. Změnil na venkově svůj postoj vůči aristokracii, dokonce se začal považovat za básníka.

Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina
Ivan Petrovič Bělkin se narodil v početné šlechtické rodině v roce 1798 ve vsi Gorjuchino. Jeho otec, sekondmajer Petr Ivanovič Bnělkin, byl člověk nebohatý, který však znal svou míru, a hospodář velmi důvtipný. Jejich synovi se dostalo počátečního vzdělání od vesnického ďáčka.
Roku 1815 vstoupil do mysliveckého pěšího pluku, v němž setrval do roku 1823. Téměř současná smrt jeho rodičů jej přinutila vstoupit do výslužby a přijet do rodné vsi. Brzy následkem nezkušenosti zanedbal celé hospodářství. Vedl velmi zdrženlivý život, vyhýbal se všem výstřednostem. Kromě povídek zanechal Ivan Petrovič množství rukopisů.
V roce 1828 dostal zimnici, která se změnila v malárii. Zemřel ve věku třiceti let a byl pochován v blízkosti svých rodičů.

Výstřel
Příběh vypravuje armádní důstojník I.L.P. Ve společnosti byl jeden pětatřicetiletý civilista Silvio. Nikdo o něm nic nevěděl, pouze že je to důstojníkův velmi dobrý kamarád. Jednoho dne dostal Silvio dopis. Po jeho přečtení oznámil ostatním, že musí odjet. Zavolal si svého přítele a vyprávěl mu svůj příběh:
Když sloužil u husarského pluku, byl u všeho první. Poté se zde ale objevil miláček štěstěny – bohatý a krásný muž, jenž ho připravil o prvenství. Začal jej nenávidět. Po několika slovních potyčkách se měli bít. Silvio jej ale nezabil a odešel nakonec do výslužby. Od té doby ale myslel neustále na pomstu.
Právě nyní k němu dorazila zpráva, že tento muž se hodlá oženit s mladým krásným děvčetem. Silvio se rozhodl uskutečnit svůj dávný plán… Od této doby neměl důstojník o svém příteli, Silviovi, žádných zpráv.
Po pěti letech se dozvěděl konec příběhu: Silvio chtěl svého nepřítele zastřelit, místo toho mu ale řekl: „Jsem spokojen: viděl jsem tvůj zmatek, tvou zbabělost, donutil jsem tě, abys na mě vystřelil, to mi stačí. Budeš na mě pamatovat. Odevzdávám tě tvému svědomí.“
Vypravuje se, že Silvio v době vzpoury Alexandra Ypsilantiho velel oddílu heretistů a byl zabit ve srážce u Skuljan.

Metelice

Gabriela Gavrilovič žil na svém statku v Něnaradově. Byl známý svou dobrotou a pohostinností. Měl sedmnáctiletou dceru Marju Gavrilovnu, která tak byla pro muže bohatou nevěstou. Zamilovala se ale proti vůli svých rodičů do chudého armádního poručíka Vladimíra Nikolajeviče. Měla v plánu utéct a nechat se tajné oddat. V ten večer ale řádila venku silná metelice. Přesto se m8ša vypravila do kostela, ale její ženich nepřišel – zabloudil a dostal se deset verst daleko od Žadrina. Nevěsta se vrátila zpátky domů a tajemství bylo naštěstí zachováno.
Dostala ale horečku a začala blouznit. Tak se její matka dozvěděla o její lásce k Vladimírovi, otec nakonec sňatek povolil. Vladimír ale odmítl a v roce  odjel znovu do armády. Mezitím Gavrila Gavrilovič zesnul a veškeré jmění tak zdědila Máša. S matkou odjely na ***ský statek. I zde se kolem ní točili ženiši, ale vzpomínka na Vladimíra přetrvávala. Ten zemřel v Moskvě.
O tři roky později se zamilovala do šestadvacetiletého plukovníka Burnina, který byl už čtyři roky ženatý s neznámou dívkou. Vydal se roku  na cestu, ale kvůli silné metelici zabloudil. Přijel ke kostelu a nějací lidé na něj volali, aby už šel, že nevěsta čeká. Nevěděl, co se děje. Kněz jej oddal s dívkou, o které nic nevěděl. Poté odjel a nemohl si ani vzpomenout, jak se ona vesnice jmenovala. Vtom Marja Gavrilovna vykřikla: „Tak to jste byl vy! A vy mě nepoznáváte?“
Burnin zbledl… a vrhl se jí k nohám…

Majitel pohřebního ústavu

Majitel pohřebního ústavu Adrián Prochorov se odstěhoval do nového domu v Nikitské ulici. Byl to muž mrzutý a zádumčivý a měl dvě dcery Akulinu a Darju. Jejich soused, švec Gottlieb Schulze, je pozval jednoho dne k sobě na oběd. Za chvíli byla tato společnost, která se sešla na slovnosti, v pohrouženém stavu. Jeden z nich řekl rakváři : „Pij, holečku, na zdraví svých mrtvých.“ A všichni se rozesmáli. Jen Adrián byl uražený.
Chtěl zprvu tyto nové známé pozvat k sobě na oslavu svého přestěhování, ale poté doma vykřikoval, že místo nich raději pozve své mrtvé. Další den musel zajít ke staré paní Trjuchinové, která zesnula. Když se večer vracel domů, viděl, že někdo vešel do jeho domu. Vešel dovnitř a…
Vtom jako by mu nohy podťal! Pokoj byl plný mrtvých! Poté rakvář omdlel. Když ráno přišla posluhovačka, ptal se jí, jestli přišli od nebožky Trjuchinové. Ta udiveně odvětila, že paní Trjuchinová je ještě naživu, včera že přišel domů opilý a spal až do rána. Oslava mrtvých byla pouhým snem.

Staniční dozorce

Roku 1816 jsem projížděl ***skou gubernií po trati. Když jsem přijel na jednu stanici, spatřil jsem dozorcovu dceru – krásnou čtrnáctiletou Duňu. Dlouho jsem na ni vzpomínal. Po několika letech mě okolnosti přivedly na stejnou cestu. Dozorce mi začal vyprávět, co se stalo s jeho dcerou:
Jednoho dne k nim přijel mladý husar na oběd. Dostal horečku, proto musel zůstat ležet dva dny v dozorcově domě. Když odjížděl, nabídl se, že odveze Duňu na bohoslužbu do kostela. Ta se domů už nikdy nevrátila. Její otec se ji vydal hledat do Petrohradu. Zde jej rytmistr Minskij vyhnal z Dunina bytu, a tak se ubohý stařec vrátil zpátky domů…
Když jsem projížděl městečkem ***, přátelé mi řekli, že ona stanice je již zrušena. Na otázku, zda-li je dozorce ještě živ, jsem nedostal žádnou odpověď. Ze zvědavosti jsem se vydal do vesnice N. Od malého chlapce jsem do dozvěděl, že stařec je mrtev a že potom přijela elegantní paní se třemi malými chlapečky, chůvou a psíkem. Když se doslechla o dozorcově úmrtí, vydala se na hřbitov a dlouho u hrobu plakala…

Slečna selka

Počátkem roku 1797 odjel Ivan Perovič Berestov do své vsi. Oženil se s chudou šlechtičkou, která ale zemřela při porodu. Začal se věnovat hospodaření. Všichni jej měli rádi, měl pouze jednoho nepřítele: Grigorije Ivanoviče Muromskijského, který měl dceru Lízu.
Mezitím se vrátil domů Berestovův syn Alexej, jenž se chtěl stát vojákem. Slečny po něm přímo bláznily, nejvíce Líza, o kterou pečovala Nasťa. S její pomocí se Líza převlékla za selku a vydala se do Tugilova. V lese se setkala s Alexejem, které se tato dívka, která se vydávala za kovářovu dceru Akulinu, velice zalíbila. Domluvili se na zítřejším dostaveníčku, kde jí musel Alexej slíbit, že ji nebude vyhledávat ve vsi, nebude se na ni vyptávat a vyhledávat jiné schůzky než ty, které určí ona sama.
Za dva měsíce spadl Lízin otec z koně. Berestov mu pomohl, a tak ho jeho protivník pozval na oběd. Když se toho odpoledne měla jít Líza představit hostům, nabílila si tváře, vzala si paruku, šaty, které se nosily v době Ludvíka XIV., takže ji nikdo nepoznal.
Dalšího dne se v lese setkala znovu s Alexejem, který ji začal učit číst a psát. Divil se, jak rychle jí to jde. Mezitím se Grigorij Ivanovič dohodl s Muromským, že se Líza a Alexej vezmou. Když Alexej šel za Líziným otcem, aby odmítl jeho velkorysou nabídku, našel v pokoji svou „Akulinu“. Nakonec se vše vysvětlilo a Muromskij řekl: „Aha! Zdá se, že mezi vámi je už všechno v nejlepším pořádku…“

Historie vesnice Gorjuchina

Narodil jsem se ve vesnici Gorjuchině 1. dubna 1801. První vzdělání se mi dostalo od našeho ďáčka. V naší rodině se kromě Vševěda a kalendáře žádné knihy nenacházely. Povolání spisovatele se mi vždy líbilo, a tak mě rodiče roku 1812 dali v Moskvě do soukromého ústavu Karla Ivanoviče Meiera. Zde jsem pobyl jen tři měsíce, neboť nás před vtržením nepřítele rozpustili. Vrátil jsem se zpátky do vsi, poté jsem se stal junkerem ***pěšího pluku, v němž jsem zůstal do konce roku 18**. Osm let jsem Gorjuchino neviděl. Po smrti mých rodičů jsem zdědil statek. Já jsem se ale chtěl stát spisovatelem.
Nejdřívě jsem začal psát verše, poté tragédie a balady. Cítil jsem ale, že to není ono. Nakonec jsem se rozhodl napsat Historii Gorjuchina, kterou jsem dokončil 3. listopadu 1827:
Doby báječné
Vesnice Gorjuchina patřila rodu Bělkinů. Platila malou daň a byla spravována stařešiny. Avšak po čase zchudlí vnukové vyžadovali dřívější plný důchod z majetku, který se desetkrát zmenšil. Stařešinové řečnili, obec se bouřila. V den oslav přijel neznámý muž s dopisem pro starostu. Ten byl v pohrouženém stavu, proto se muselo s přečtením počkat na další den. Dopis byl od N. N., který správu dědiny vložil do rukou svého plnomocníka **. Tak skončilo starostování Trifona Ivanova.
Vláda správce
Jeho hlavní zásada zněla: Čím je mužik bohatší, tím je rozmazlenější – čím chudší, tím pozornější. Obecní hromady byly zrušeny. I obrok vybíral po celý rok, zavedl mimořádné dávky. Během tří let bylo Gorjuchino ožebračeno. Posvícení se stalo nikoli dnem radosti a jásotu, nýbrž výročím smutku a žalostného vzpomínání.

Roslavlev

Když jsem četla Roslavleva, shledala jsem, že zápletka se zakládá na skutečné události. Kdysi jsem byla přítelkyní nešťastné ženy, kterou si pan Zagoskin vybral za hrdinku svého románu. Budu obhájkyní stínu zemřelé.
Do společnosti jsem byla uvedena roku 1811. Měla jsem šestnáct let. Spřátelila jsem se s kněžnou **, kterou nazval pan Zagoskin Polina. Spolu s ní jsem se zúčastnila slavnostního oběda pořádaného na počest cestovatelky Mme de Staël. Polina seděla jako na jehlách, neboť se styděla za nevzdělaný a nadutý ruský národ. Mme de Staël pozvala Polinu k sobě na návštěvu. Má přítelkyně mi nikdy neobjasnila své vztahy k oné cizince…
Když se schylovalo k národní válce, plnily se salóny vlastenci. Polina nedovedla skrýt své opovržení, nesnesla takovou zbabělost a rychlou proměnu společnosti. Jednou se pohádala s mým bratrem a nazvala ho zbabělcem. Za týden se dozvěděla, že vstoupil do Mamonova pluku. Prosila mě, abych je smířila, Bratr ji požádal o ruku a ona souhlasila. Svatbu odložili na konec války.
Mezitím jsme se odstěhovali do **ské vesnice. Polina se zajímala v této době pouze o politiku. Do *** přišli čtyři zajatí důstojníci. Polini otec je ubytoval ve svém domě. Jeden z nich se zamiloval do Poliny. Došla k nám zpráva o bratrově smrti, který zemřel jako hrdina. Polina upadla do hlubokého zármutku. Já jsem o tom neměla ani ponětí.
Za pár dní jsme se dozvěděli, že Rusové zapálili své hlavní město, aby tak zachránili svou zem. Až poté mi Polina řekla o smrti mého bratra. Vykřikla jsem a klesla jsem jí beze smyslů do náruče…

Dubrovskij

Na jednom statku žil ruský pán Kirila Petrovič Trojekurov, jenž byl velice bohatý. Ke svým služebným se choval bezohledně a přísně. Měl jednu sedmnáctiletou dceru Mášu a syna Sášů. Přátelil se jen se svým sousedem Andrejem Gavrilovičem Dubrovským. Tito dva se jednou velice pohádali a od této doby se začali nenávidět. Trojekurov se chtěl Dubrovskému pomstít tím že mu vezme jeho statek a vesničku Kiztiněvku, což se mu také povedlo.
Dubrovsij, když se vrátil do soudu, se zhroutil. Přijel za ním jeho syn Vladimír, aby celou věc vyřešil. Za několik dní ale Dubrovskij zemřel. Když přijel okresní policejní direktor se svými písaři, aby dal statek do rukou Kirila Petroviše, měl už Vladimír vymyšlený plán. Podpálil dům a v něm uhořeli i tito soudní vykonavatelé. Mladý Dubrovskij spolu se svými oddanými venkovany odešel do lesů, kde se začal živit loupežnictvím.
Mezitím si Trojekurov našel pro svého syna francouzského učitele Deforgea, který se zamiloval do Marji. Tento učitel byl ve skutečnosti Dubrovskij, který musel po prozrazení znovu utéci.
O Mášinu ruku požádal starý kníže Verejský. Marja doufala, že ji její milý zachrání, ale pomoc přišla příliš pozdě. Když bylo po svatbě, objevil se Dubrovskij.
„Ne, je pozdě, jsem vdaná. Čekala jsem vás do poslední chvíle… A teď, povídám vám, teď je pozdě.“ Zarmoucený Vladimír se vrátil ke svým druhům. Později se začalo říkat, že se vzdal svého řemesla a zmizel za hranicemi.

Piková dáma

Jednou vyprávěl ve společnosti mladík Tomskij o své babičce, která prý dokáže uhodnout tři karty za sebou, a tak vyhrála značné jmění.Jeho přítel Heřman nemohl na toto vypravování zapomenout. Chtěl jít za hraběnkou prosit, aby mu vyzradila své tajemství.
Vydal se ji hledat. V domě, v němž měla hraběnka bydlet, spatřil krásnou dívku, do které se zamiloval. Jmenovala se Lizaveta Ivanovna a byla schovankou hraběnky ***. Domluvil si s ní schůzku. Místo k Lizavettě ale došel do hraběnčina pokoje a začal jí vyhrožovat s pistolí v ruce, aby mu řekla jeho tři karty. Hraběnka v tu chvíli zemřela. Vystrašený Heřman odešel za Lizavetou a vše jí vypověděl. Poté odjel.
Večer po pohřbu se mu zjevila zesnulá a řekla mu: „Trojka, sedma a eso ti vyhrají po sobě, ale s tou podmínkou, že nevsadíš denně víc než na jednu kartu a že nikdy v životě už potom nebudeš hrát. Odpouštím ti svou smrt s tou podmínkou, že se oženíš s mou schovankou Lizavetou Ivanovnou …“
Za několik dní se vydal Heřman na hru v karty k Čelakinskému. Vsadil čtyřicet sedm tisíc na trojku a vyhrál. Druhý den zvýšil sázku o včerejší výhru a opět se mu poštěstilo. Třetí den vyhrálo eso, ale Heřman měl místo něj pikovou dámu. Zdálo se mu, že přimhouřila oči a ušklíbla se… Heřman se zbláznil. Poslali jej do obuchovské nemocnice.
Stále znovu si opakoval tato slova: „Trojka, sedma, eso! Trojka, sedm,a dáma...!“
Mezitím se Lizaveta Ivanovna vdala za milého mladého muže.

Kirdžáli
Kirdžáli byl rodem Bulhar. Jeho jméno znamenalo „chlapík, hrdina.“ Zúčastnil se bitvy u Skuljan, neboť v ní viděl příležitost obohatit se na účet Turků. Jenže místo očekávaného bohatství jej zastihla porážka.
O několik let později žádal paša vládnoucí v Jassech od ruské vlády vydání Kirdžáliho. A tak v září 1821 odjel do Jass, kde jej paša takto odsoudil: měl být v jakýsi svátek naražen na kůl. Ve vězení se spřátelil se svými sedmi dozorci. Řekl jim, že má ve stepi ukrytý poklad. Večer se jej vydali najít. Rozvázali Kirdžálimu pouta a ten jednoho z nich zabil, ostatní se rozutekli. Poté Kirdžáli chodil na lupičské výpravy v okolí Jass, aby si vyplnil své sny o bohatství.

Egyptské noci
Petrohradský starousedlík Čarskij psal a tiskl verše. Své nadání ale před svými známými tajil. Jednoho dne k němu přišel otrhaný Ital, jenž u něj žádal o pomoc. Byl to improvizátor, který hledal práci. Čarskij byl jeho vzezřením dojat, proto mu slíbil přímluvu. Zařídil mu první vystoupení v sálu hraběnky ***, u níž se sešla celá společnost. Jeho vylosovaný námět byl Kleopatra a její milenci. Báseň končila tímto úryvkem:

Paprsky dne se v moři skryly
A zlatorohý měsíc vstal
Alexandrijský palác bílý
Stín noci sladce obepjal.
Fontány zvučí, lampy planou
A dýmá vonný tymián,
Pro bohy pozemské se kladou
Líbězné chládky ze všech stran
V rozkošném temném klidu noci
Se mezi všemi divy skví
Pod nachovými závěsy
Nádherné zlaté lože, zvoucí…

Hosté se sjížděli do letního sídla…
Do letního sídla *** přijelo několik hostů, mezi nimi i jeden Španěl cestující po Rusku. Povídal si s jedním Rusem, když vtom přišlá krásná Volská. Když spatřila Minského, přišla za ním na balkón, kde ti dva strávili celé tři hodiny. Poté začalo svítat a všichni přítomní se rozjeli do svých domovů…
Volská ztratila matku v šesti letech. Otec se o ni nestaral, poté se provdala za bohatého muže Volského. Společnost jí začala přisuzovat milence. Její nejlepším přítelem byl Minskij, do něhož se zamilovala.
Za několik dní si Minskij povídal se Španělem o ruské autokracii. Rus končil slovy: „Jsme hrdi nikoli na slávu předků, nýbrž na strýcovu úřední hodnost či na plesy nějaké sestřenice. Všimněte si, že neúcta k předkům je prvním příznakem nekulturnosti a špatného mravu.“…

Na rohu jednoho náměstíčka

Jednoho dne přišla za ** jeho žena a řekla mu, že miluje Volodského a rozhodla se pro rozvod. Téhož dne se přestěhovala. Volodský byl celý zoufalý, nikdy se nemínil dát takto spoutat. Ale nyní bylo po všem, měl na krku Zinaidu. Tvářil se vděčně a chystal se na trampoty milostného poměru jako na výdělečné zaměstnání nebo na nudnou povinnost kontrolovat měsíční účty svého šafáře…

Kapitánská dcerka

Andrej Petrovič Griněv se ve své simbirské vesnici oženil s Avdoťjou Vasiljevnou. Měli spolu devět děti, ale všechny zemřely. Zůstal jim pouze syn Petr, který v sedmnácti letech odjel sloužit do Orenburgu pod komandem Andreje Karloviče R. V hostinci se seznámil s vojákem Zurinem, se kterým ve hře prohrál celých sto rublů.
Další den se vydal na cestu, ale zastihla jej metelice. Naštěstí potkal sedláka, který ho zavedl do zájezdní hospody. Petr mu z vděčnosti daroval zaječí kožíšek. Když přijel do svého cíle, byl přeložen do Bělogorské pevnosti do pluku kapitána Mironova. Jeho žena byla komandantka Vasilisa Jegorovna, která měla dceru, osmnáctiletou Marju Ivanovnu. Ta se s Petrem brzy spřátelila.
Kvůli ní se bil se Alexejem Ivanyčem, který ji urážel. Souboj ale překazil komandant. Petr byl zasažen do ramene, padl v bezvědomí k zemi. Marja Ivanovna se o něj týden starala a Petr se do ní zamiloval. Napsal svému otci dopis, ve kterém prosil o požehnání. Griněv ale ke sňatku nesvolil.
Za několik dní nastalo Pugačovovo obležení, Bělogorská pevnost byla dobyta. Pugačov nechal oběsit komandanta a zabil Jegorovnu. Marja se naštěstí schovala.
Petr poznal v samozvanci onoho sedláka, kterému daroval kožíšek. Pugačov Petra ušetřil a pustil jej na svobodu. Petr odjel do Orenburgu, kde dostal dopis od své milé. Stálo v něm, že Alexej Ivanovič ji nutí ke svatbě. Petr se rozjel za Marjou, ale ve vesnici byl i se svým sluhou zajat. Když vypověděl Pugačovovi, proč přijel, slíbil mu pomoc. A tak jel Petr do pevnosti společně se samozvancem.
Zde našel Marju a odjel s ní ke svým rodičům. Cestou je zadrželi vojáci a Petra přivedli před svého nadřízeného Zurina. Ten Petra přesvědčil, aby Marju poslal samu domů a zůstal v jeho švadroně. Příští týden se dostal Petr před soud. Jeho žalobcem byl zrádce Švabrin.
Byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Sibiři. Když se do Marja dozvěděla, odjela do Sofji, aby prosila u carevny o milost. Ta její prosbě vyhověla.
Koncem roku 1774 byl Petr Andrejevič Griněv osvobozen z vězení a vzal si za ženu kapitánskou dcerku Marju.

Citace z: A. S. Puškin. Piková dáma a jiné prózy. Přel. E. Frynta, B. Mathesius a E. Moisejenková. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.









Doporučujeme

Aktuality

  • V šestém ročníku Ceny Česká kniha zvítězil Jiří Hájíček

    Závěrečná tisková zpráva šestého ročníku Ceny česká kniha, která oficiálně oznamuje vítěze, je již k dispozici. V následujících odstavcích si ji můžete přečíst.

    Číst dál...  
  • Cena Česká kniha pošesté - vyhlášení vítězů

    Aktuální informace z 11. 5. 2017 - vyhlášení vítězů šestého ročníku Ceny česká kniha - čtěte dále.

    Aktuální informace z 28. 4. 2017 - tři nominované knihy - čtěte dále. Cena Česká kniha je opět tady, tentokrát již 6. ročník. Každoročně vás informujeme o knihách, nominovaných na vítězství, postupně tak, jak se zužuje jejich výběr. V šestém ročníku došlo k jedné zásadní změně, o níž se dočtete v následujícím textu, převzatém z tiskové zprávy organizátora.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Soutěž

  • Soutěž o knihu Dobrá tak akorát

    Ode dneška soutěžíme o knihu Dobrá tak akorát z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení