Čtenářský deník

Tzv. broučkiády Svatopluka Čecha byly původně určeny pro zábavné časopisy jako příspěvky sloužící k pobavení čtenáře i jemné kritice měšťáků. Roku 1886 vyšla črta Výlet páně Broučkův do Měsíce v Květech, a to pod pseudonymem B. Rousek. Zanedlouho následoval román Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, v němž autor kritizuje jak pana Broučka, tak Měsíčany.

Za redaktorem Květů (naším autorem) přichází pan Brouček a stěžuje si, že jistý B. Rousek napsal o jeho cestě na Měsíc článek a nazval pana Broučka mystifikátorem. Přesvědčí redaktora o pravdivosti své cesty a ten se rozhodne napsat o výletu Matěje Broučka pravý cestopis.

„Vzezření pana Broučka. Pan domácí vypadá totiž skutečně jako člověk, který spadl z měsíce. Jeho obličej, již okrouhlým tvarem svým měsíci podobný, vydává zvláštní záři, která jest patrně zachovaným dosud odleskem měsíčního jasu.“ (S. 105-106)

Pan Brouček si nedávno koupil knížku o Měsíci a je přesvědčen, že zde žijí živé bytosti. Když se jednoho večera vrací pozdě z hospůdky, vede cestou monolog k luně a vyšplhá se na střechu jednoho domu. Zde ho začne neznámá síla přitahovat nahoru.

Když procitne z mrákot, spatří neobyčejné přírodní úkazy. Setkává se s prvním Měsíčanem, básníkem Hvězdomírem Blankytným, který mluví zvláštní češtinou s neobvyklým přízvukem: „Měsíčané pronášejí češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením – zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na Zemi nikde nemluví…“ (S. 37)

Tak pan domácí dochází k přesvědčení, že obyvatelé Měsíce jsou bratři Čechů, takže náš národ je největší ze všech národů světa.

Měsíčanům se pozemšťané oškliví, opovrhují jejich vzhledem i způsobem života. Měsíčané se totiž věnují pouze svému duševnímu životu a umění. Žijí pro ideály krásy, uctívají ženy jako světice a láska je u nich posvátný cit. Sám Hvězdomír je už patnáct let tajně zamilovaný do dívky Etherey. Vezme pana Broučka s sebou a na okřídleném Pegasovi navštěvují filozofa Lunobora, otce jeho vyvolené.

Pan Brouček spatřuje zvláštní architekturu domu již zmíněného filozofa, v němž je mnoho uměleckých prací. Lunobor předčítá celou dobu hladovému Broučkovi ze své knihy o kráse, a tak pan Brouček začíná pochybovat o jejich zdravém rozumu. Vtom přichází uvítat hosty Etherea. Blankytný pronese tato slova:

„Harmonicky naladěné stěžeje dveří vydaly několik líbezných akordů a do komnaty vdechla se (nemám vhodnějšího výrazu pro neskonale lehounkou její chůzi) nejluznější bytost, jaká kdy na paprsku jarní luny navštívila sen poetického jinocha. Šíříc vůni fialek a jasmínu, blížila se etherická podoba dívčí, vlastně pouhá záře v dívčí podobě, se stínem vlnitých kadeří kolem světlé hlavinky, kterou pokrýval azurový květ báječného zvonku, oděná v pouhý nádech nějaké průsvitné látky, s párem třepetavých motýlích křídel za rameny, pavučinové nožky majíc obuty do zlatých kvítků střevíčníku – podoba tak přejemná, že bezděky zatajil dech se ti, aby neodfoukl ten vzdušný útvar, tak pírkově lehounká…“ (S. 56)

Blankytný je zoufalý, neboť se domnívá, že se jeho vyvolená zamilovala do pana Broučka. Uteče oknem a pan Brouček ho následuje. Přilétají společně do měsíčního města. Pan Brouček je zklamaný, že nevidí žádné hostince či restaurace. Jsou zde pouze obchody s uměleckými předměty a největší fronty lidí stojí před četnými knihkupectvími.

Blankytný vede pana domácího do chrámu Všeuměny, jehož nádherou je pan Brouček nadšen. Tento dům založil jeden mecenáš, který zde podporuje největší umělce. Zde se pan Brouček dovídá, že Měsíčané nejí a nepijí, ale že se občerstvují pouze vůní květin a rosou. Urazí učenou společnost pronesením slova „nos“ a dokonce pronese nahlas kritiku obrazu uctívaného malíře. Navíc už zoufalý hladem začne v přítomnosti jiného malíře, na jehož obraz se má dívat celý večer, jíst poslední párek uzenek, který mu zbyl. Malíř je rozhorlen. Když pan Brouček odejde z ateliéru, přichází do koncertní síně. Nemůže ale vydržet hluk, proto opět utíká. Na mysl mu přichází samovražedné myšlenky.

Vtom se před ním zjeví Etherea a vyjeví mu svou lásku. Pan Brouček před ním prchá z chrámu Všeuměny a odletí na Pegasovi. Ten se s ním vznáší stále výš a výš, až ho srazí meteor a pan Brouček se zřítí k Zemi.

Probudí se ve své posteli a dozví se, že od návštěvy hostince uběhl pouze jeden den, že ho ráno našla policie a zavedla ho domů. Přesto je stále přesvědčen, že byl skutečně na Měsíci.



Zdroj citací:
Čech, Svatopluk – Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. Praha: Československý spisovatel 1985.

Čtěte také:

Svatopluk Čech – Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století