Čtenářský deník

Loupežník je básnickou oslavou radostné, volné, opojivé i pomíjivé mladosti. Jejím ztělesněním se stal hlavní hrdina hry – Loupežník – bezstarostný a divoký, opovrhující morálkou ctnostného a opatrného profesora, neuznávající konvence, jako je zákon, rodina a majetek.

Drama Loupežník, které vzniklo roku 1920 a je spojeno s Čapkovým pobytem v Paříži, vznikalo dlouhých osm let. Za tu dobu Karel Čapek zestárl, prošel otřesnou zkušeností první světové války a už dávno nebyl tím veselým a bezstarostným mladíkem, který se roku 1912 proháněl Paříži a psal Loupežníka.

Děj dramatu:
Loupežník se seznámil s krásnou Mimi a získal si její lásku. Byl v něm prudký, nakažlivý dech života, který naivní Mimi toužící po lásce tak okouzlil. Loupežník s sebou přinesl odlesk něčeho neznámého, zapovězeného, příchuť dálek a dobrodružství.

LOUPEŽNÍK: Když jsem přišel sem, bylo mně až ku podivu: tak ticho tu bylo, jako by někdo spal; tak ticho, jako bych šel lesem a najednou našel dívku – leží v trávě a spí. Počkej, neprobudím tě; ale kdybych se otočil zády, vím, že bys vyhlédla štěrbinou očí a smála se mi.
MIMI: Proč?
LOUPEŽNÍK: Nevím. Hloupý, pomyslila by si, už je tentam; ale co, nestojí mně za to, abych se na něj podívala.
MIMI: Sbohem.
LOUPEŽNÍK: Sbohem, Mimi. Kdyby se na mne podívala, zkameněl bych.

Odkud se vlastně Loupežník vynořil, kdo to byl? Opravdový hrdina, nebo ztřeštěný donkichot? Rodiče Mimi stáli v opozici vůči vztahu Mimi a Loupežníka. Ten se rozhodl bránit své právo na Mimi stůj co stůj. Drze vniknul do profesorova domu a Mimi „zajal“. Zuřící profesor proti rušiteli veřejného pořádku a svůdci své dcery zavolal na pomoc sousedy, kováře, starostu a četníky, ale bylo mu to málo platné – ten daremný chlapík se v domě opevnil a nehodlal ustoupit.

PROFESOR: Ženo, to jsem si nemyslel, že… že budu muset svůj domov takhle dobývat! Že budu bojovat… o všechno! Proč je to? Proč se nám staví mládí do cesty? Sotva si člověk postaví domov, sotva zestará v práci, sotva usedne u krbu, už tu jsou cizí kroky… na prahu… Cizí, lehké, spěšné - - To je mládí! To je nepřítel! Už přichází!

Svou nebojácnou upřímností si mladý Loupežník získal obdiv a sympatie ostatních – přímému kováři se líbila jeho odvaha, dobrácký starosta by se s ním zase rád napil dobrého truňku a popovídal si.
Loupežník každému připomínal někoho jiného: Mimině matce mladého indiánského náčelníka, profesorovi divokého básníka anarchistu, Šeflovi pytláka, který uměl zázračně střílet, kaprálovi zase komedianta z cirkusu, Frantovi cizího knížete a Fance odsouzeného hulána s krásnýma očima. Nebyla to náhoda. Loupežník okouzloval všechny, co se s ním setkali. V každém ten nevázaný a bezstarostný zbojník vyvolával vzpomínky na vlastní mládí, zářivé sny, romantickou touhu po dobrodružství, po bohatém a zajímavě prožitém životě. Nikdo ho neznal, nevěděli, jak se jmenoval a odkud přišel. Byl záhadný a tajemný – proto v lidech probouzel představivost a básnivost, zapomenutou a skrytou za přívalem všedních starostí.

Loupežníkův největší nepřítel, profesor, přiznal, že celý svůj život utratil v drobných a malicherných starostech, nezajímavém pachtění. Cítil se zbytečný a osamělý.

PROFESOR: Já starý blázen! Musel teprve přijít ten zlořečený floutek, aby mně dal lekci. Běda tobě! Vzal jsi mi rodinu! Ale já neustoupím, já se ti pomstím! Za všechno! Za sebe sama!
PANÍ: Ano. Necháš ho… zastřelit.
PROFESOR: Staniž se!
PANÍ: Ale ta krev… ta skvrna, co padne na Mimi…
PROFESOR: Pomstím! Mládí se musí zlomit.

V závěru hry se vrátila Mimina starší sestra Lola. Také ona před lety prožila své velké a krásné dobrodružství, opustila domov a šla za hlasem svého srdce, za láskou a volností. Nyní však přišla s malým dítětem v náručí, osamělá, pomatená a zlomená – její milenec ji opustil.

LOLA: Láska je, co tě opustilo, láska je to, co pominulo, láska se nikdy nevrátí; sedni si na břehu, natrhej květin, neplač a házej je do černého proudu, ať každý vidí, co je láska; ať každá vykřikne, běda mně, běda, snad mne už opustil! Ach, děvče, opustil už v té chvíli, kdy poprvé mluvil o lásce, nešťastná Mimi!

Po obléhání profesorova domu vojáky byl Loupežník nucen i přes svou nechuť uprchnout. Ukázalo se, že i nezkrotné a dobyvačné mládí je pomíjivé a že život dává za pravdu nejen lehkomyslným loupežníkům, ale někdy i starostlivým a opatrným profesorům.

Čtěte také:

Karel Čapek – Hovory s T. G. M.

Karel Čapek – Spisy (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život)