Čtenářský deník

Pohádkový příběh sepisoval původně autor jen pro své děti. Tehdy neměl tušení, jaký ohlas si Hobit získá a že bude přeložen do mnoha světových jazyků. Kniha vyšla poprvé roku 1937, v České republice o neuvěřitelných dvaačtyřicet let později, tedy v roce 1979.

Ve třetím vydání se mohou čtenáři pokochat vlastními autorovými mapami a kresbami, které do té doby v knize chyběly. Ilustrace jsou černobílé i barevné a celkově jich je třináct, tedy o šest méně než samotných kapitol. Na dvou mapách si můžete sami ověřit, zda Tolkien ve svém vyprávění nepochybil a drží se všech vykreslených zeměpisných údajů. Řádky na 264 stranách v pevné vazbě se čtou velmi lehce a potěší nejen dětské, ale také dospělé čtenáře.

První stránka je věnována vysvětlení, jak byly a jsou používány runy. Po otočení tohoto listu začíná vyprávění příběhu, jenž se velmi citelně dotýká hobita Bilba Pytlíka. Jednoho dne se v jeho domě, nebo lépe řečeno v hobití noře, sejde prapodivná společnost stávající ze třinácti trpaslíků a jednoho čaroděje. Gandalf, jak se onen čaroděj jmenuje, doporučil mužům menšího vzrůstu Bilba jako nejlepšího zloděje v širokém okolí, i když ten to urputně popírá. Po hobitovi je požadováno, aby spolu s ostatními podnikl výpravu za uloupeným pokladem, kterého se zmocnil strašlivý drak Šmak, a než by jej vydal, raději by se přežral vším živým, co se k němu jen přiblíží. Po počátečním odmítání nakonec panu Pytlíkovi nezbývá nic jiného, než se k podniku přidat a opustit rodný Hobitín. Je mu slíbený podíl ze zpátky získaného trpasličího bohatství ve výši jedné čtrnáctiny a také zajištění bezpečného návratu domů, ať už bude hobit živý či mrtvý. Řada dobrodružství nenáleží k bezpečným a Bilbo zase k odvážným. Pokud byste rádi věděli, o jaké šlamastyky půjde a jak celý příběh dopadne, rozhodně si nenechte Hobita ujít.

„Pustil se nazdařbůh a ulezl tak kus cesty, až mu najednou přišlo pod ruku cosi, co mu připadalo jako drobný prstýnek z chladného kovu, ležící na podlaze tunelu. Znamenalo to bod obratu v jeho životní dráze, ale o tom zatím neměl ani tušení.“ (S. 64) Tuto ukázku jsem použila zcela záměrně. První zmínka o „jakémsi prstenu“ jasně dokazuje, že The Hobbit or There and Back Again, jak zní originální název, je základním kamenem velmi rozsáhlého cyklu mytické Středozemě – světa, ve kterém by se chtěl ocitnout nejeden člověk.

Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky má odlišný styl psaní než nejproslulejší Tolkienovo dílo Pán prstenů, na kterém pracoval ještě před titulem, o němž je tato recenze. Osobně bych tento způsob označila jako „pohádkovější“, neboť tak to na mě působí a má to tak být. Vždyť co by to bylo za pohádku, pokud by byla temná a ponurá? Nejen že by byly děti vyděšené, ale pobouřeni by byli i samotní rodiče. Autor zkrátka velmi dobře věděl, co činí a komu je dílko adresováno.

Nenechte se již více pobízet a pojďte sdílet s Bilbem Pytlíkem všechna dobrodružství a nechte se první větou – „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.“ (S. 7) – přenést do světa bez techniky a ozonové díry…

Zdroj citací: Tolkien, J. R. R. – Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky. Praha: Mladá Fronta, 2002.



Čtěte také:

J. R. R. Tolkien