Čtenářský deník

Román Hlídač č. 47 začíná v okamžiku, kdy se František Douša, vysloužilý voják, nastěhuje s manželkou a malou dcerkou do nového domova. Stává se hlídačem na trati, kde hlídá projíždějící vlaky.

Dlouhou chvíli si krátí vzpomínáním na svou dávnou lásku, která však skončila tragicky. Kdysi totiž miloval dívku Františku, která se měla stát jeho nevěstou, kdyby si z ní neztropil osudný žertík. Když měl odejít na vojnu, nazdařbůh řekl, že je vojákovo srdce nespolehlivé. Dívka to pochopila tak, že ji už její ženich nemiluje a že jí bude nevěrný, proto skočila pod vlak. Douša ji ve skutečnosti miloval, a když se dozvěděl o skonu své milé, rozhodl se změnit se a nechal si narůst dlouhý plnovous. Po návratu do své domoviny ho téměř lidé nepoznali, ani Anna, sestra zesnulé Františky, kterou si Douša vzal za ženu. Douša byl od té doby sklíčen pocitem viny a Anna trpěla, neboť věděla, že její muž ji nemiloval, ale tajně stále toužil po mrtvé Františce.

Vzpomínky na Františku a na vojnu doplňují hlavní dějovou osnovu. Vlastní příběh začíná nezdařilým pokusem o sebevraždu: místní hrobník chce kvůli hloupé sázce s truhlářem skočit pod vlak, Douša jej však zavčas zachrání. Sebevraha pak díky své dobré povaze pozve do domku, přestože ví, že mít hrobníka jako prvního návštěvníka nevěstí nic dobrého. A to se i zanedlouho potvrdí... Předzvěstí budoucího neštěstí se stane příchod Ferdy, statného řezníka a hrobníkova nevlastního syna, kterého se všichni bojí kvůli výbušné povaze a silným pěstím. Když tento muž spatří Doušovu ženu, zalíbí se mu a chce jí dělat návrhy, ona však odmítá. Ferda je k Doušové přitahován i proto, že se jmenuje stejně jako dívka, kterou již delší dobu miluje. O to více v něm vře nenávist k této dívce, která se jej bojí a nechce být jeho nevěstou.

Ferda odmalička trpí pocitem, že jej nikdo na světě nemůže milovat. Nepoznal vlastního otce, okolí se jej bálo a neměl štěstí ani u Doušové. Když na něj navíc milovaná Anička vypustí vzteklého psa, který ho pokouše, rozhodne se skončit se životem. Zastřelí se, avšak tak nešťastně, že zahodí pistoli, ujde kus cesty a až poté umírá, jako by jej i smrt odmítala. Protože po výstřelu stačil urazit cestu až k trati, pistole se nikdy nenalezla. Bohužel pro Doušu...

Jakmile se roznese, co se stalo Ferdovi, začnou se mezi lidmi šířit pomluvy, na jejichž počátku stála porodní bába. Ta ví, že se Ferda pokoušel dělat Doušové návrhy. Myslí si, že mu Doušová podlehla a že nyní neporodila Doušovu dceru, ale Ferdovu. A když se šel Ferda tajně podívat na „svou“ dceru (ta však jeho nebyla, neboť s ním Doušová nic neměla), Douša jej ze žárlivosti zastřelí (ve skutečnosti zaslechne Ferdovy kroky a myslí si, že je to zloděj, vyjde s puškou v ruce, ale nevystřelí – výstřel, který slyšela porodní bába, vycházel z Ferdovy pistole). Vyšetřování nepotvrdí, že by byl Douša vrahem, ale jeho okolí si myslí své. Zde příběh nekončí, jak by si mnozí z nás mysleli. Naopak, tragédie našeho hlídače teprve začíná.

Jednoho dne Douša zjistí, že neslyší. Zažádá si proto o odchod do penze, avšak pár dní před závěrečným vyšetřením před komisí opět začne slyšet. Aby nezklamal svou ženu, která plánuje založení hospody, předstírá hluchotu. Je tak zbaven možnosti vyprávět druhým své příhody z vojny, jak to rád činíval dříve. A co je horší, musí poslouchat, co si o něm lidé skutečně myslí, neboť neví, že je Douša může slyšet. Je nešťastný, protože si i jeho žena myslí, že již není k ničemu. Nakonec jej podřízne opilý kramář kvůli hloupé hádce, kdy křičí, že Douša zabil Ferdu a že on svého kamaráda musí nyní pomstít.

Myslíte si, že nyní příběh končí? Ale ne, příběh o Doušovi se šíří dál, avšak jinak, než se opravdu udál. Na poutích se začne šířit kramářská píseň o tom, jak hrdý kramář pomstí smrt miláčka Ferdy, když zabije zlého vraha Doušu.


Čtěte také:

Hlídač č. 47 – tragický příběh obyčejného člověka (recenze)