Čtenářský deník

Radek Malý je talentovaný český básník působící v Olomouci, překladatel z němčiny, redaktor a autor knížek pro děti. Absolvent germanistiky a bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde v současné době také působí jako vysokoškolský pedagog. V českých nakladatelstvích zatím vyšly jeho básnické sbírky Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005) a Malá tma (2008).

Během studií byl ovlivněn svým profesorem, překladatelem Ludvíkem Kunderou, který jej nadchl pro německý expresionismus. Překládá poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera, Rainera Marii-Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Je autorem antologie německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety.

Větrní (2005)

Básnická sbírka Větrní vyšla v roce 2005 a hned následující rok získala cenu Magnesia Litera.

Sbírka je rozdělena na tři části: I. Jaký pak doma, II. Nad mořem zahrady a III. Vorstadt. Radek Malý je senzitivním básníkem konkrétního okamžiku. Pro první dvě části básnické sbírky je typická změna kulis, která následuje po několika úvodních tuzemských básních. Inspirací se zde básníkovi stává jeho záliba v cestování, není to ani tak Nový Ikaros měnící v jakési snové vizi mávnutím svých křídel geografická pásma, ale mnohem spíše „upocený baťůžkář“ inspirovaný nejen architektonickými atributy evropských měst. Jeho „road poem“ pokračuje z České republiky do Vídně, Innsbrucku, Florencie, Marseille, Avignonu, Salzburgu, Tyrolska a přes Vídeň zpět domů. Druhá část básní je lokálně vymezena dvoutýdenním pobytem v italském Gargánu a povrchně řečeno obsahuje básně středoevropského turisty, který se těší z moře, teplého podnebí a bezstarostnosti, jakou s sebou tento pobyt přináší.

Ve třetí části nazvané Vorstadt se vracíme zpět do českého prostředí, objevují se zde básně se soustředěnějším prostorem, který je ale zároveň místem pro setkávání míst, dějů a časů velmi vzdálených. V případě Radka Malého je tímto tajemným místem zejména jeho rodná Olomouc. [1] Společným motivem velkého množství básní v této části sbírky je zobrazení světa bez víry, typickým pro tento motiv je u Malého demytizace, zesvětštění nositelů víry a jejich vytržení z náboženských klišé. Stopy tohoto myšlenkového postupu můžeme sledovat například ve verších „Bůh ztratil image zlého muže. // V hospodě usnul dobrý hospodin. // Hluboko v noci zvracívají andělé, / s očima vyhaslýma / se zablácenými křídly“. Dalším jakýmsi až obsesivním motivem je u Malého válka, která jej pronásleduje v mnoha básních. Na trauma světové války odkazují například následující verše: „Šepot zní boskovickým ghettem / Šalom šalom / Es kommen böse Zeiten / Fleischmann to povídal / A byly zlé //  Bláznivá Ráchel tančí uličkami ghetta // Zvon bije Po nábřeží prochází se Faust / Blonďatý hošík skloňovat se učí: / Holocaust. // Hořím A Drážďany / na strunu hrají temnou / Pilot mi mává“. V jiné poloze se objevují tyto výrazy, kdy se jazykovou hrou či přenesením významu stírá tato válečná skutečnost, např. „Konečné řešení půlnoční otázky? // So dieser Kampf ist nicht nur mein“.

Dvě protichůdné polohy básníka Malého

Dílo básníka Malého osciluje mezi dvěma polohami. Na jedné straně této dichotomie vidíme básníka hluboké pokory, který si i přes svůj zmíněný postoj k věcem nadzemským bolestně uvědomuje svoji malost a bezvýznamnost, čili jakousi mystickou pokoru, kterou lze s troškou nekrytého generalizování přisoudit lidem věřícím. Tuto polohu dokládají například metafory, které svým způsobem evokují přirovnání katolického kněze Fridricha Bridela („Nejsme nic než prach na ovčí stezce jdoucí ke korýtku. // Nejsem víc než ten plivanec, s nímž vodoměrky zakleté snad vědmy, hrají vodní pólo. // /Velké je moře / a já jsem tak malý. // Sám hovnem v kýblu hoven).

Pro druhou polohu je typické ono carpe diem, opilost mládím, životem a nejen jím, v básních se objevuje euforie a opojení okamžikem, které vybičují básnický subjekt například až k takovým sebevědomým výkřikům, jako „Zatuchlá Evropo! Ležíš mi u nohou“, za kterým však následuje jakási kocovina – ono nemilosrdné uvědomění si.

Zároveň osciluje mezi Machoninem vymezeným básníkem světla a tmy, myšleno co do pohledu na život. Nelze jej vyhranit k jednomu nebo k druhému pólu. Podobná nevyhraněnost se u něj objevuje také ve střídání vysoké a nízké poezie. Malý se v několika básních explicitně vyslovuje pro nutnost psát poezii, jež je spjatá s životem, neuzavírá tedy svou poezii do slonovinové věže samoúčelnosti a výlučnosti, nýbrž ji nechává dýchat.

Jazyk

Z pohledu jazykového se u Malého objevují stylové protiklady, kdy básník programově přepíná mezi kódy jazyka vysoké poezie, jazyka mluveného a sporadicky jazyka vulgárního. [2] Výjimkou nejsou básně, ve kterých se střetávají archaismy s vulgarismy, což vyvolává představu jakési jazykové koláže.
Jedním z častých výrazových prostředků je autorova dvojjazyčnost. Vedle mateřské řeči se objevuje němčina, která však nezabírá větší plochu než jeden, dva verše, a připomíná Malého coby germanistu překládajícího německé expresionisty. Němčina navíc v částech aluzujících válečné reminiscence působí jako formální vyjádření dobové atmosféry, jež je s němčinou jako takovou neodmyslitelně spjata.

Radek Malý vykazuje v této oblasti dostatek tvůrčí invence a nekonvenčnosti, kterou dokládají následující básnické novotvary: „zledovaly, podzim zvraněl, jaří se“. Již samotný podtitul sbírky Zcestné verše evokuje hravost a myšlenkovou originalitu básnického subjektu. Pravdivost této teze prokazují následující příklady: „V kulhavé kadenci dekadent kráčí // Deprese z destrukce den zdá se deptá // Inu / snad tu svou minu neminu // Nad ránem nadraní“.

Motivy
Častým znakem ukončujícím báseň nebo nabourávajícím její dosavadní průběh je její vyústění do ironického vyznění. Nazvěme jej spontánním hlasem zvnějšku, který báseň dostává do jiné polohy: „Vlaky duní z dálky. / A kromě uhlí muže vezou. Z války. / A hlásili, že máme novou miss. / Ó to se máme // Však padlá hvězda – co s ní? / Počkám, až má krev svůj silný sen dosní / Nebo ne… Víš co? Napij se… Zhavraněl den. Pláň rozčáraly stopy. / Běh vlčí smečky. Nepůjdem se opít?“ Zvolání „nepůjdem se opít“, ze kterého přímo čpí opar alkoholové konzumace, může být vnímán jako vytržení z logické návaznosti básně, jakkoli se mi příčí mluvit o básni jako o matematickém vzorci s logickou návazností. Alkohol a jeho nežádoucí účinky na demytizované postavy religiózního světa jsou jedním z často se objevujících motivů a zdají se být implicitním vyjádřením celkového mravního úpadku konzumní doby, ve které pro boha a jeho služebníky není místo nikde jinde než u hospodského stolu.

K dalším často se opakujícím motivům patří tma, noc. Tato denní doba je pro Malého značně inspirující a zasazuje do ní velkou část svých básní, které jdou ruku v ruce s básněmi německých expresionistů. Tma dokresluje „meditativní“ atmosféru osamocení, kdy je básníkovi jediným společníkem bílý Měsíc, jehož stále stejná odulá tvář shlíží na naše malé hemžení.

Mezi další obrazy patří marně hledající poutník, který jakkoli mění kulisy svého žití, nenachází pokoje. Trefně tento pocit vyjádřil Gottfried Benn v básni Cestování: „Nádražní třídy, lida, / bulvár, rue ta a ta – / i v centru měst vás hlídá / a ničí prázdnota – / Ach, marno jet a mávat! / Hle, pozdní úvaha: / zůstat a zachovávat / sám v sobě svoje Já.“

U Malého se v básních rovněž objevují objekty, které ostatním básníkům nemusí být zcela po chuti, např. Temelín, Kursk, děvka.

Závěrem

Jakkoli silně je osobnost Radka Malého ovlivněna německým expresionismem, nejedná se v jeho případě o žádné epigonství. Expresionismus obohacuje jeho básně o tóny, jež v naší současné poetice nejsou zcela běžné. Básně Radka Malého jsou výkřiky ironických úšklebků, obžaloby národních traumat, úzkosti z nejisté budoucnosti ve světě, kde se k smůle všech zúčastněných staví na první místo honba za úspěchem a penězi. Ve světě, který se odlidšťuje a pomalu se začíná stále více podobat vizím spisovatelů sci-fi.

Co lze básníkovi vytknout, je snad jeho usilovná snaha udržet za každou cenu rým, což se následně vykupuje jistou formální kostrbatostí a místy nepříjemným pocitem na straně čtenáře.

POZNÁMKY:
[1] Chrobák, J. Něžná, skřípavá hudba. Tvar, 2006, roč. 17, č. 4, s. 20.
[2] Holý, J. Cena pro Malou tmu Radka Malého. Host, 2009, roč. 25, č. 7, s. 5-6.