Vladimír Neff – Lidé v tógách

Vladimír Neff (13. 6. 1909 – 2. 7. 1983) patří mezi známé české prozaiky a překladatele. Jeho prozaickou tvorbu reprezentují hlavně romány z měšťanského prostředí. Můžeme zmínit například cyklickou generační fresku o pražských obchodnických a podnikatelských rodinách Sňatky z rozumu. Autorovou další doménou jsou také historické romány. Mezi známější z nich patří romány Královny nemají nohy a Prsten Borgiů. Román Lidé v tógách náleží mezi autorovy prvotiny. Byl napsán v r. 1934 a zavádí čtenáře do starořímských Pompejí.

Hlavním hrdinou tohoto dobrodružného příběhu s detektivními prvky je kapitán Subrius Pedanus, oblíbený římský vojevůdce vítězného obléhání Jeruzaléma. Jeruzalém dlouho odolával římským vojákům a jeho pád způsobil až požár nejsvětějšího chrámu, který se podařilo podpálit samotnému Subriovi. Po tomto vítězném útoku na svaté město se Subrius stal u vojáků tak oblíbený, že se toho zalekl sám princ Titus. A přestože Subria ani ve snu nenapadlo svrhnout císaře z trůnu, ten se ho rozhodl pro jistotu odklidit do vzdálených Pompejí, kde Subriovi věnoval statek. Byla to samozřejmě odměna za věrné služby. Subrius, voják tělem i duší, byl zdrcen nuceným odchodem na odpočinek, ale nezbylo mu, než se podrobit vůli císaře a vydat se na cestu.

Během putování se seznámil s další důležitou postavou, básníkem Diodorem a jeho psem Skylaxem. Diodorus se zdál být milým a veselým společníkem, ale občas se mu v očích zaleskl stín nenávisti. Proč? Znal snad Subria? Co by proti němu mohl mít? Nebo byl ten nenávistný záblesk jen zdání? Zatím však spolu poklidně putovali do slavných Pompejí. Tam ale hned tak nedorazili. Shodou náhod se dostali do křížku nejdříve s otroky bohatého Karabeona a hned poté s bandou lapků, kteří si brousili zuby na náklad drahocenného zboží, které Karabeonovi otroci vezli pro svého pána do Pompejí. Subrius se rval jako lev, ale přesila byla značná, a tak nakonec podlehl a upadl do bezvědomí. Jen díky duchapřítomné Diodorově lži nepřišel o život. Ale zdálo se, že o život přišel někdo jiný z trojice našich poutníků – Skylax. Nereagoval na pánovo volání a ležel jako bez ducha. I když se Diodorus soužil ztrátou psího přítele, dál se usilovně snažil zachránit alespoň svůj holý život. Zlodějům namluvil o Subriu Pedanovi věci, které ale překvapivě nebyly jen lživé. Věděl toho o svém společníkovi opravdu hodně. Jak to bylo možné?

A tak Diodorus se Subriem, který byl stále v bezvědomí, nedobrovolně putovali do zlodějského doupěte. Lupiči nemarnili čas a hned začali spřádat plány, jak přijít k ještě většímu bohatství. Svědek jejich dohadování nebyl nikdo jiný než Diodorus. Subrius se probral, až když většina zlodějů odešla za plněním svých úkolů a ve sluji zbyli jen dva. A proč ho vlastně nezabili? Prý je to potomek slavného římského senátora a císařův oblíbenec, a když si lapkové zajedou do Říma pro výkupné, dostane se jim bohatství, o jakém ani nesnili... Subrius byl sice Říman, ale jeho rodiče byli již dávno po smrti. Ale co na tom, hlavně, že Diodorus oddálil smrt Subriovu. Ale je to opravdu to, co chtěl? Dále tu byly dvě důležité listiny: soupis Karabeonových věcí, které lupiči ukradli, a darovací listina od císaře na statek pro Subria. Tu si odnesl s sebou jeden z lupičů, Decimus, který se bude vydávat za Subria Pedana, přebere si slíbený statek a obratem ho prodá. Co se týče soupisu Karabeonových věcí, s tím bude mít Diodorus jiné plány. Zatím však musel vymyslet, jak se osvobodit. A pomoc přišla v temné noci, když oba zbylí lapkové spali. Co se to vplížilo do jeskyně? Čí oči to zářily ve tmě? Přízrak? Skylax! Věrný pes nezemřel a sledoval svého pána. Díky němu a Diodorově nápaditosti se našim poutníkům podařilo vyváznout. A tak se znovu vydali na cestu do Pompejí. Ubohý Subrius si myslel, že už jsou všechny potíže za ním, a přebral od Diodora darovací listinu na statek od císaře. Jaká škoda, že byl jako většina římských vojáků negramotný... V kapse ho nyní nehřálo nic jiného než soupis Karabeonových kradených věcí. A kam jinam mohly vést jeho první kroky v Pompejích než právě ke Karabeonovi, který měl císařovy statky na starost. Divné chování Diodora... Vypadal, jako když si mladého vojáka oblíbil, tak proč mu provedl tohle?

Mezitím již mladý lupič Decimus v přestrojení za Subria dorazil do Pompejí a předal Karabeonovi onu listinu od císaře. Vše by probíhalo hladce, kdyby však na tržišti nepotkal nádhernou ženu, která se představila jako Alkyoné. Nemohl od ní odtrhnout oči. Zamiloval se snad na první pohled? A ona, proč si vybrala právě jeho? Zvala ho k sobě. Přijme tuto nabídku? Byl omámen a pozvání přijal. Večer dorazil do její vilky... Od té doby ho jeho druhové marně hledali. Za několik dní bylo Decimovo tělo, nebo vlastně pro Pompejany tělo Subria Pedana, nalezeno mrtvé v řece.

O ničem z toho nevěděl pravý Subrius, když konečně dorazil do domu Karabeonova. Diodorus se s ním už rozloučil a vydal se svou cestou. Hanebně ho zanechal jeho osudu. V Karabeonově domě se Subrius setkal nejprve s jeho dcerou Pupillou. Byla to vzdělaná dívka s moderními názory, které doháněly jejího otce k šílenství. Nebo spíše do rozpaků, protože jim nerozuměl. Pupillu zarazilo návštěvníkovo jméno. Dva Pedanové? Byl jí sympatický, varovala ho tedy, ale Subrius se nedal odbýt. Čekal na Karabeona, který se právě dozvěděl o ohromné ztrátě, neboť jeho otroci byli okradeni. Když se Karabeon objevil, Subrius se bezelstně představil a předal mu darovací listinu od císaře. Jak vysvětlit, že mu předal soupis ukradených věcí? Navíc ho poznal jeden z Karabeonových otroků. Tak se Subrius, aniž tušil proč, ocitl ve vězení.

Byl souzen a odsouzen. Blížily se hry, a tak ho čekala smrt v aréně. Ale Subrius Pedanus byl přece voják. Boj byl jeho život. A tak se rval o život a okamžitě se stal miláčkem publika. Bojoval do posledního dechu a na pokraji smrti si vybojoval milost! Je to vůbec možné? Znovu se ocitl v Karabeonově domě, kde se o něj starala Pupilla. Mladičká a ne příliš hezká dívka se do vojáka zamilovala. A byla zvyklá mít vše, co chce. A otec by dceři rád vyhověl. Mít takového zetě by byla radost. A jak se pomalu Subrius zotavoval, Karabeon už pomalu začínal myslet na svatbu pro svou dceru. Jinak to přece ani dopadnout nemůže! Opravdu? Subrius byl zvyklý bojovat, rozhodovat o sobě sám a neměl v plánu stát se manželem rozmazlené panovačné dívky, které navíc velmi často nerozuměl. Jakmile se zotavil natolik, že byl schopen postarat se sám o sebe, požádal Karabeona, aby ho zavedl na jeho statek. Karabeon byl zklamaný, nemluvě o Pupille, ale vyhověl mu. Ještě než Subrius opustil Karabeonův dům, dostal dopis, ve kterém ho neznámý varoval, aby o sobě neříkal, kdo opravdu je. Ale to už se přece rozkřiklo. A znovu se vynořil Diodoros a varoval Subria před ženou jménem Alkyoné...

Statek byl spíš zřícenina a služebnictvo ta nejubožejší tlupa, jakou kdy Subrius viděl, ale i přesto se rozhodl statek přijmout a zvelebit. A konečně znovu nalezl radost z práce a nový smysl života. Žil tu s ním i jeho starý přítel z vojny, Niger, který se ho vydal hledat, jakmile se v Římě objevily zvěsti, že někdo unesl Subria Pedana a chce výkupné. Služebnictvo si nového pána okamžitě zamilovalo a dělalo pro něj první poslední. Hlavně vrchní správce, kterého Subrius pověřil, aby mu přinesl peníze, kdykoli si o ně řekne. A tak byl Subrius konečně spokojen a kvůli každodenní dřině zapomněl na všechno. Na Pupillu i na Karabeona, na Diodora a neustálé neznámé a nepochopitelné nebezpečí, které se nad ním vznášelo.

Jednoho dne poznal nádhernou ženu jménem Alkyoné. Byl před ní varován, ale nebylo to právě to nebezpečí, co ho lákalo? Co se to stalo s tím tvrdým vojákem? Jak ho mohla změnit ta jediná chvíle, kdy ji poprvé spatřil? Že by se zamiloval? Pomalu se začal měnit. Už nehleděl na rozkvět statku jako dřív. Přestal být tak veselým společníkem a dobrým pánem svých poddaných. Nemyslel na nic jiného než na Alkyoné. A trávil s ní každičký čas. A ona byla jak jarní slunce, když byla s ním. Jen občas jí po tváři přeběhl stín. Měla pro to nějaký důvod? Varovala Subria před Diodorem. Proč? A chtěla mu podat pohár otráveného vína. Ale i přesto ji Subrius miloval... A stále ničemu nerozuměl.

Jednoho dne došla Karabeonovi trpělivost a vydal se pro Subria. Stále totiž doufal, že se staně jeho zetěm. Doufal v to hlavně kvůli Pupille, která bez Subria jen chřadla. Jak se podivil, když znovu uviděl statek. Subrius udělal kus práce. Ale Karabeon měl uši i oči všude a dobře věděl o Alkyoné. Byl to však ochoten tolerovat, pokud toho už Subrius nechá a vezme si jeho dceru. A jestlipak Subrius ví, odkud bral správce statku ty peníze? No ano, od Karabeona... Vždyť koneckonců zůstanou v rodině, že? Subriovi se zatmělo před očima. Ale Karabeon nepřišel kvůli penězům. Chtěl, aby si Subrius vzal Pupillu. Domlouval, vyhrožoval, ale nakonec pochopil, že by to nikomu štěstí nepřineslo. Zklamaně odešel. Subriovi se však neulevilo, naopak. Cítil se jako spráskaný pes. Nechtěl rmoutit lidi. A zvlášť lidi, které měl rád. Jenže jinak to nešlo.

Samota ho tížila, a tak se vydal za Alkyoné. Ta však nebyla doma. Vtom se mu do cesty znovu postavil Diodoros. Znovu ho varoval před Alkyoné. Subrius byl zlostí bez sebe a hodil Diodora do řeky. Komu má věřit? Proč všichni lžou? Diodoros ho varuje před Alkyoné a přitom ho sám dostal do problémů. Alkyoné ho varuje před Diodorem a sama mu chtěla podstrčit otrávené víno. Ničemu nerozuměl... Vydal se zpátky domů.

Tam ho čekalo překvapení. Pupilla! Přišla si pro něj. Vždycky dostala to, co chtěla. Bylo to přece tak jasné. Ona a Subrius patří k sobě. Ale tak to nebylo. On si ji přece nemohl vzít. Dívka, která se snažila skrývat své city, už dál nemohla. A plakala a plakala. Poté usnula na Subriově posteli. Subrius odešel někam pít. Když se vrátil, Pupilla byla mrtvá. Někdo ji zabodl dýku do hrdla.

Mezitím Karabeon zjistil, že Pupilla nebyla celou noc doma, a hned si domyslel, že si sama došla pro svého vyvoleného. Míslo hněvu ho však přemohla radost a hned ráno se vydal do Subriova domu. Už se těšil, jak oba mladé nalezne v choulostivé situaci, ze které už pro Subria nebude úniku. A opravdu oba mladé našel v ložnici. I když Subria nejdříve nepoznal. U lože mrtvé dívky seděl šedivý stařec s tváří ztrhanou zoufalstvím a šílenstvím... 

A tak se Subrius znovu ocitl před soudem. Bývalý miláček publika byl nyní sledován s odporem. Co to jen provedl? A proč? Rozsudek byl rychlý a jednoznačný – za úkladnou vraždu smrt pověšením. Zdálo se, že Subrius ho ani nevnímá. Je možné, že náš statečný voják opravdu skončí takhle? Opravdu je mu souzeno zemřít, aniž by poznal proč?

Nejspíš  by tak skončil, kdyby se znovu neobjevil princ Titus. Doslechl se o Subriově osudu a vydal se mu na pomoc. S Titovou pomocí se Subriovi podařilo uprchnout, ale neutekl proto, že by se bál smrti. Jen chtěl zjistit proč má zemřít. Nic přece neudělal. Nevěděl, kde začít, a tak se vydal tam, kde to všechno začalo. Do zlodějského doupěte. Tam ho také našel Niger, který přišel svému příteli na pomoc. Společně vymýšleli plán, jak zjistit pravdu.

A tak se Subrius vydal do domu Alkyoné. Přál si, aby ji tam našel, ale to, co tam viděl, mu vyrazilo dech. Alkyoné plakala v Diodorově objetí. To si žádá vysvětlení... Ukázalo se, že Diodoros je Alkyonin otec a oba byli najati, aby Subria zavraždili. Touto službou se měli vykoupit z ohromných dluhů, které měli u židovského lichváře Agabuse. Jenže oba si Subria zamilovali a zabít ho pro ně byla příšerná povinnost. A proč měli zabít právě Subria? Mohlo za to ono prokleté vítězství u Jeruzaléma. To Subriovi zajistilo nejen odchod na nechtěný odpočinek, ale také strašného nepřítele – Agaba, mstitele chrámu. Pro židovský národ byla ztráta chrámu nenahraditelná a Agabus se rozhodl tuto ztrátu pomstít. Aby mohl dohlížet, jak otec s dcerou plní svůj úkol, vystupoval jako Alkyonin sluha. A tak Subrius konečně odhalil celou pravdu. Podařilo se mu vše napravit, a i když se nakonec vydal do rukou stráží, byl osvobozen. K vraždě mladé Pupilly se totiž přiznal Diodoros, který si ji v noci spletl se Subriem. A tak je Subrius volný a konečně nachází klid v náručí milované Alkyoné.



Příběh o Subriovi Pedanovi je velmi zajímavé čtení. Můžeme jedině obdivovat, s jakou obratností a poutavostí autor píše o útrapách mladého vojáka. A i když se jedná o příběh napsaný v roce 1934, bez problémů pohltí i současného čtenáře, neboť téma pomsty, lidské lásky i nenávisti je nadčasové. Lidská povaha se nemění jako nejrůznější technické vymoženosti, jimiž je dnešní svět zaplaven. Mění se pouze vnější forma, ale lidská duše a honba za štěstím je pořád stejná.
Ráda bych zde ocitovala autorovy myšlenky ze závěru knihy: „... je-li nějaký [Bůh], jistě kroutí hlavou nad divnou, hemžící se lidskou havětí, jež vyšla z jeho rukou. Proč nejsou šťastni? ptá se. Všeho jsem jim dal hojnost: tepla, potravy i světla, krásy, rozumu a ducha. Proč nejsou štastni? Proč proklínají dar života? Proč jsou zoufalí a malomyslní? Proč slyším víc pláče než smíchu? Proč? A Bůh, byť sebemoudřejsí, nikdy nenajde na svou otázku odpovědi.“
Co k tomu dodat? Dále a v neposlední řadě musím zmínit, že je radost číst dílo napsané tak krásnou a bohatou češtinou.