Aktuality

Nominanti Ceny Jiřího Ortena

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
pero

V polovině května se bude předávat Cena Jiřího Ortena, určená autorům do třiceti let. Pětičlenná odborná porota, jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů, již vybrala trojici nominovaných titulů. Navzdory tomu, že toto ocenění nerozlišuje kategorii poezie a prózy, letos se do finálové trojice probojovaly pouze básnické knihy: Výjevy od Ondřeje Hanuse, Jindřich Jerusalem od Martina Pocha a Podolí Jonáše Zbořila.

 

knihaNež se na zmíněné sbírky podíváme blíže, řekněme si něco více o samotném ocenění. Cena Jiřího Ortena se uděluje letos již po osmnácté. Od roku 1987 se dostala do rukou mnoha stálicím české literární scény, namátkou Zuzaně Brabcové, Michalu Vieweghovi, Radku Malému, Petře Hůlové, Jaromíru Typltovi, Petře Soukupové, Bogdanu Trojakovi, Vítu Kremličkovi a dalším. Autory a díla do soutěže přihlašují sami nakladatelé, veřejné knihovny, literární časopisy i samotní porotci. Vítěz si mimo jiné ze slavnostního ceremoniálu odnáší prémii padesát tisíc korun.

Cena Jiřího Ortena je bez nadsázky jedno ze tří nejdůležitějších a mediálně nejsledovanějších ocenění v České republice. Vzhledem k tomu, že letos o tuto trofej usilují pouze básnické sbírky, není nezajímavé se podívat, jak si vedla poezie ve zbylých dvou kláních. V prosinci loňského roku v tradiční anketě Lidových novin zvítězila překvapivě sbírka Bohdana Chlíbce Zimní dvůr (recenzi na ni jsme vám přinesli nedávno). O zmiňované překvapení se nejednalo kvůli diskutabilním kvalitám knihy – expresivní, naléhavé básnické obrazy a kompaktnost knihy jako celku činí z Chlíbcova opusu skutečně výjimečné dílo – ale ojedinělá je sama skutečnost, že se Knihou roku stala vůbec poprvé sbírka současné poezie. Pro Magnesii Literu v básnické kategorii si v dubnu přišla Kateřina Rudčenková za soubor Chůze po dunách a v užší nominaci se s Rudčenkovou ocitl i Petr Borzič (Počasí v Evropě) a Daniel Hradecký (64).

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že ani jediné ze jmen se neopakovalo – tedy, že každé ze tří ocenění má za rok 2013 jiné favority. Mohlo to signalizovat dvě věci: buď byl loňský rok pro českou poezii mimořádně dobrý, nebo se naopak neobjevil žádný titul natolik výrazný, aby zanechal hlubší stopu. S ohledem na Chlíbcův přesvědčivý triumf v Knize roku Lidových novin a vzhledem k podobě nominací na Cenu Jiřího Ortena je však zřejmé, že správně je za A.

Už při zběžném pohledu na tři vybrané knihy je znát velká stylová i tematická diverzita, což lze mezi řádky číst tak, že současné mladé poezii rozhodně nechybí výrazné autorské osobnosti. Zatímco dílčí části sbírky Jindřich Jerusalem jsou formálně různorodé (mezi tradičními strofickými formami je i několik básní v próze), básnické univerzum je naopak naprosto homogenní. Martin Poch zachází s konkrétními geografickými reáliemi velmi volně a splétá z nich vlastní uzavřený kosmos, do jehož středu vede bludiště návratných motivů. Tím poněkud připomíná první sbírky Ivana Wernische, zejména Zimohrádek či Dutý břeh. Oproti tomu plán Výjevů Ondřeje Hanuse je pečlivě narýsovaný a koncepčně promyšlený. Kniha je rozdělená do dvou symetrických polovin o dvaceti básních-výjevech, z nichž každý má v podtitulu adjektivum, které určuje její ladění („předjarní“, „manický“, „improvizovaný“ apod.). Jednotlivé básně, mezi nimiž převládá klasická forma sonetu, jsou jen volně spjaté několika zastřešujícími tématy, která tvoří substituty Hanusovy autorské poetiky. Debutant Jonáš Zbořil si pak volí zcela jinou strategii. Jeho básně jsou kolečky v soukolí vypravěčského pásma o jedné příběhové linii. Zbořilův přístup je ryze osobní, až zpovědní povahy, a autenticitu stvrzuje neformálností volného verše.

Letošní Cena Jiřího Ortena tedy nabízí pestré spektrum nových básnických knih, ať už si zvolíme jakýkoli rastr, podle něhož si v poezii vybíráme. Ale spokojit se s tímto bezzubým konstatováním by byla čirá redakční lenost. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé tituly blíž.

Ondřej Hanus: Výjevy
Výjevy volně navazují na předchozí sbírku Ondřeje Hanuse Stínohrad (Weles, 2008) a je-li z nových veršů něco opravdu silně cítit, je to tematizace pětileté autorské cesty od Stínohradu. Hanus svoji dosavadní tvorbu podrobuje kritickému zkoumání a ze samotného aktu psaní činí středobod, z něhož vybíhají tečny jednotlivých básní. Autor je vystudovaný bohemista, povoláním překladatel a mimo jiné se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR dlouhodobě věnuje zkoumání dějin českého sonetu. To předznamenává dvě věci: jednak náklonnost k pevným veršovým formám (znělky tvoří více než polovinu sbírky) a jednak motivickou ukotvenost v lingvistice a jazyce jako takovém. Za vše hovoří metafory jako „oráč textu“, „budu bezpodmětný“, „designáty větví“, či „v syntaxi větví“. [1] Zdá se, jako by se vše podstatné odehrávalo přímo ve slovech, jako by jazyk sám byl živnou půdou básnického vyjádření. To je v intencích současné poezie nezvyklé a Hanusova poetika je díky tomu signifikantní a nezaměnitelná. Zároveň se ale nelze ubránit dojmu, že na mnoha místech je už autorova věta sémanticky přetížená, což je jistě dáno i nutností vtěsnat se do tradiční, metricky sevřené formy. Hanusovy básně proto vyžadují pomalé, pozorné čtení, aby čtenář pronikl cizelérskou slupkou na dřeň významu.

Na základě výše řečeného by se dalo soudit, že básně Výjevů ulpívají v pouze manýristických hrách, kde se významový plán obětuje na oltáři formy. To samozřejmě není pravda. Faktem ale zůstává, že autor je nejsilnější právě v těch polohách, kde ztrácí demiurgický nadhled, zejména v básních skutečně reflexivních, k nimž patří např. třicátý sedmý výjev: „až temné noci splynou s jasnými / až si čas uvědomí, že je tu / ne k odkrývání našich skeletů / ale aby nám bílé jasmíny / nepřišly samozřejmé jako krev“.[2] V podobných verších cítím uvědomělé ohmatávání světa a skutečnou kontemplaci nad prchavou pomíjivostí toho, co jsme zvykli označovat jako realitu dnů.

Právě časovost a vědomí konečnosti je jednou z motivických linek, která se proplétá celou sbírkou, a spolu se snahou o precizní formu spojuje Hanuse s českými dekadenty – Karáskem ze Lvovic nebo s J. H. Krchovským. Z druhé strany zaznívají také katolické motivy a spirituální pasáže (přítomné v desátém výjevu i jinde) obnažují básnické já v přemítavé, pochybovačné poloze: „až začne se dít konec, bohapustě / vyhřeznou stíny přichycené u stěn / sen jedem svítí / tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“.[3]

Ondřej Hanus není vypravěčem, poměrně přesně to sám komentuje v jedné z básní: „neznám se k příběhům a ony zase ke mně“, ale bohatě to vynahrazuje virtuózní prací se slovem a přirozenou hloubavostí, s níž dokáže pronikat k nadčasovým tématům. Díky zvolenému konceptu mu není zatěžko ani přecházet do humorných a experimentálních poloh, jako v případě třetího výjevu, psaného ve fonetických znacích. A hlavně – co jsem doposud nezdůraznil – umí skvěle načasovat a vyzdvihnout překvapivou pointu v posledním verši. Na škodu je mu jen místy zbytečně zdůrazňovaná dekadentní póza a nadbytek jazykov(ědn)ých hříček, v nichž autenticitu nahrazuje lingvistické simulakrum.

Martin Poch: Jindřich Jerusalem
Martin Poch, podobně jako Ondřej Hanus, navazuje novou sbírkou záměrně na svoji prvotinu. Jindřich Jerusalem si vypůjčuje některé postavy z knihy Běhařovská lhářka (Concordia, 2009) a sdílí s ní i fikční svět, který básník komponuje z reálných prvků jihočeského příhraničí (ves Běhařov a vrchol Velký Ostrý najdete na mapách Šumavy) a z prvků osobitě imaginativních. Právě uzavřený a zhuštěný prostor, v němž se básnické mikroděje odehrávají, se zdá být pro uchopení sbírky klíčový. Konkrétní lokace jsou však rozmístěny na vágním půdorysu, v němž je hranice mezi třemi dominantami Pochova toposu – obecním náměstím, sadem a okolními lesy – značně nejistá: „Kudy se dostanu na náměstí? / Půjdeš do lesa“.[4] Prostor Jindřicha Jerusalema se jeví jako dostředivé bludiště, v němž mají jednotlivé fenomény proměnlivé kontury: „v naší společné oboře / jsou kanály totožné s pařezy“[5] a vzpírají se tak čtenářské konkretizaci.

Podobně je tomu i s panoptikem bizarních postaviček, na něž lze ve sbírce narazit. Kupříkladu Jindřich Jerusalem, o němž sám básník přiznává, že byl v inspirační fázi pouhým neznámým jménem na židovském hrobě, může být konkrétní figurou, stejně jako jakýmsi regionálním mýtem. V této souvislosti si lze vzpomenout, že obdobnou úlohu zastupuje vlašský prospektor Daniel v poslední sbírce Radka Fridricha Krooa Krooa (Host, 2011). Oběma knihám je konečně svorníkem také zasazení do oblasti Sudet.

Na rozdíl od pečlivě strukturované Fridrichovy sbírky vyvolává Jindřich Jerusalem při snaze o srozumitelný výklad dojem přetlaku – těžko se čte na jeden zátah, ale při rozkouskování se může čtenář snadno ztratit. Pro básně Martina Pocha je příznačná rozvitá obraznost, připomínající se i ve verbální rovině. Jednotlivé věty jsou nabité překvapivými spojeními, z nichž některé vyvolávají až extatický prožitek ze souručenství českých slov (mým osobní favoritem je krásný dvojsmysl „vězni raději celují mříže“[6]) a jiné jdou až za hranu jakékoli logické explikace („louže zaštěkaly“[7]). Nejinak je tomu s četnými oxymóry („vypouštěnou polopouští se vznáší houští“[8]), která ještě více komplikují čtenářskou snahu vnést nějaký řád do babylónské vřavy, v níž se nevyhnutelně ocitá. Sám autor je si tohoto „zmatení langue“ dobře vědom a na předsádce knihy se z něj přímo vyznává: „Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a spontánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“ Popis básnické techniky vypovídá o enigmatičnosti Pochovy skladby lépe než co jiného. Časoprostorové skoky a kauzální diskontinuita nutí recipienta nechat se spíše unášet autorovou představivostí či pečlivě dávkovanými zvukovými echy (kterými nahrazuje tradiční rýmy) a rezignovat na pracné dolování konečného významu v labyrintu návratných motivů. A někdy to kupodivu stačí: „Když se k očím vyplaveným z Plošného jezera / sběhly jehly, že se bude muset kojit / smrky doslova pocítily krev / a husí kůži měly“.[9]

Jonáš Zbořil: Podolí
Třetí z nominovaných sbírek oživila již několik let spící Edici poezie Host, jejíž poslední kniha se datuje do roku 2008. Edice, která – jak se zdá – cílí nyní na mladé debutanty (souběžně s Podolím vyšla i prvotina Petry Stré Volavka), doznala nové grafické úpravy, která je čistší a střízlivější, ale přesto mi umístění vybrané básně na obálku přijde jaksi nepatřičné.

Jonáš Zbořil je ve světě současné české literatury známým jménem, i když za to vděčí jinému médiu než knize. Každotýdenně totiž uvádí na vlnách rádia Wave pořad Liberatura, v němž mimo jiné nedávno vystoupili i Martin Poch a Ondřej Hanus. Sebevědomý a optimistický hlas, který se pravidelně nese po rozhlasových vlnách k posluchačům, snad ani nemůže být v ostřejším kontrastu s tónem Zbořilovy první sbírky, která nešetří melancholií ani hluboce prožívanými emocemi.

Podolí je ze všech tří představených sbírek kniha nejvíce vypravěčská, intimní a zároveň nefalšovaně kontemplativní. Snad ještě více než v případě Výjevů tu hraje dominantní roli temporalita. Mezi nejstabilnější a nejintenzivněji působící motivy totiž patří jak vymezený čas života, neustále zpřítomňovaný v subjektu umírající matky, tak i marná touha uchovat vzpomínku se všemi podrobnostmi, zapouzdřit ji na kazetu věčného záznamníku (abych parafrázoval básníkova slova) a nenechat ji odplynout.

Traumata básník symptomaticky přetavuje do metaforiky prostoru, v níž hraje důležitou roli poloha vevnitř a venku: „poté co jsi zemřela / ve svém pokoji / vytrhli dveře z pantů / a teď to ční / […] otvor tak nepříčetně velký / není možno vejít“.[10] Z tohoto rysu logicky vyplývá i výrazová vyhraněnost – věci v prostoru prostě nespočívají, buď z něj trčí (potažmo zraňují, jsou zdrojem bolesti), nebo upozorňují na svou absenci („přišel jsem tě pozdravit / okolo tvé nory / je podezřele moc volných pozemků“[11]).

V kontextu závažnosti básnického svědectví se najde i několik hluchých míst prázdné imprese (např. báseň Vzkaz), ale celkově jich není mnoho. Zbořil se nebojí být chvílemi lapidárně úsečný – „najdi dům zavři dveře zamkni / vlez do postele / poslouchej šum lidí / usni“[12] a následně se přepnout do roviny obrazné metaforiky: „chtěl bych někam zavolat – / mám podezření, že mi / do okna zavěsili / cizí kontinent“.[13] Domnívám se dokonce, že právě z tohoto napětí mezi významovou otevřeností a strohým konstatováním se rodí hlavní síla básnické knihy.

V konečném souhrnu je Podolí nezvykle přesvědčivým debutem. Z osobního mementa mori vzešla sbírka bolestná, ale ne bolestínská, a pokud by mě někdo přesvědčoval, abych mu doporučil jedinou sbírku, kterou by si měl za loňský rok přečíst, zvolil bych patrně právě ji.

[1] Hanus, Ondřej. Výjevy. Brno: Host (ve spolupráci s nakl. Weles), 2013, s. 20. ISBN 978-80-7294-700-3.
[2] s. 53
[3] s. 22

[4] Poch, Martin. Jindřich Jerusalem. Praha: Dybbuk, 2013, s. 37. ISBN 978-80-7438-083-9.
[5] s. 26
[6] s. 11
[7] s. 10
[8] s. 13
[9] s. 46

[10] Zbořil, Jonáš. Podolí. Brno: Host, 2013, s. 13. ISBN 978-80-7294-975-5.
[11] s. 59
[12] s. 58
[13] s. 55 

 

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení