Jazyk uchovejme a předávejme ho svým dětem… Rozhovor s ředitelkou krajanské asociace v Turecku

Aktuality

Vytvořeno 21. 2. 2013 2:10

Autor: Hana Moualla

Sdružovat české krajany v zahraničí může být zapeklité. Každý má jinou pracovní dobu, možnosti dopravy a také jiný okruh přátel. Díky různorodému životnímu stylu se pak společné aktivity sice daří realizovat, ale soukolí malinko drhne. Aby ne, třeba zrovna v Turecku je komunita velmi mladá a tak jsou její potřeby odlišné od krajanů např. v USA. Neměla bych asi psát články, ve kterých jsem osobně zaangažovaná (České dětské centrum), ale snad mi to alespoň dnes prominete. Rádi bychom vám ukázali kousek světa, ve kterém se snažíme udržovat naše hodnoty a řeč. Dnes se ptám se Ivany Kaçmaz na to, jak funguje spolek. Berte to jako součást podpory mateřské řeči a gramotnosti.

Kdo je typický krajan v Turecku? Existuje někdo takový?

Chce se mi říct, že nejtypičtější krajan v Turecku je pravděpodobně krajanka provdaná za tureckého občana nebo žijící s tureckým občanem. Nikdy jsem to nepočítala, ale vsadila bych se, že tyto krajanky tvoří nadpoloviční část místní české komunity. V oblasti jako Antalya to asi bude výrazná většina.
Do toho zbytku pak patří krajané dočasně přesídlení z pracovních důvodů a jejich partneři nebo rodiny, také studenti v rámci Erasmu a určitě je tu i nějaké procento dobrodruhů bez osobních, pracovních nebo studijních vazeb.

Jak se projevuje péče o češtinu v rámci komunity v Istanbulu?

Asi bych měla začít tím, že cílená péče o češtinu je tu novinkou. V roce 2012 fungovalo pod záštitou českého konzulátu dětské centrum zaměřené na výuku dětí krajanů zábavnou formou. Jsou plány v tom pokračovat, ať už výukou nebo projektem Čtení pro děti, který má být jedním z projektů krajanského spolku v roce 2013. Ale o tom víš vlastně nejvíce ty sama, protože je to tvoje zásluha, že něco takového začalo.Myslím, že do péče o češtinu spadá i občasná výměna nebo prodej česky tištěných knih a časopisů.

Proč vůbec uchovávat český jazyk, když už všichni umí anglicky, francouzsky nebo čínsky?

Tak tady mě nenapadá jiná odpověď než - je to přece náš mateřský jazyk. Je to jazyk krásný a bohatý a i když Česká republika nepatří mezi velké státy a tudíž tímto jazykem mluví jen několik málo milionů lidí, přijde mi jako naprosto přirozené, že se bude dál používat a uchovávat, a to i v krajanských komunitách v zahraničí. A když už pro nic jiného, tak alespoň pro komunikaci s vlastní rodinou v Česku si ten jazyk uchovejme a předávejme ho svým dětem.

Jak se řídí krajanský spolek nesourodých individualit?

Nevím, jestli „řídit“ je úplně to správné slovo. Asi bych to zatím definovala jako snahu koordinovat ochotné jednotlivce, využít potenciál a zájem každého z nich na konkrétním projektu. Některé projekty nechávám plně v rukou jiných právě z toho důvodu, že jde o spolek nesourodých individualit, a tak je lepší, když se realizací toho konkrétního projektu zabývá omezený počet lidí.
Jinak částí toho „řízení“ je samozřejmě také něco jako „udělej si sám“.

Které vady na kráse má tato bohulibá činnost?

To se mi těžko posuzuje, protože bohužel neznám žádné jiné krajanské spolky, se kterými bych mohla srovnávat a říci tak, že něco je „vadou na kráse“. Vzhledem k tomu, že spolek byl založen v dubnu loňského roku, je ještě poměrně brzy na nějaké hodnocení, ale musím připustit, že se zatím potýkáme s menším zájmem krajanů, než jsme si slibovali, a to zejména těch krajanů, kteří jsou tu delší dobu. Vysvětluju si to tím, že tito lidé už si vytvořili své vlastní zázemí a nutně nějaké intenzivnější kontakty a vazby na krajany nevyhledávají. A také Turecko a Česká republika nejsou tak vzdálené, přímý kontakt s ČR většina lidí má. Nově příchozí se zajímají asi o něco více, tam je to snaha chytit se něčeho známého v novém, neznámém prostředí.Vadou na kráse možná budou finance. V tomto směru musíme s realizací některých projektů počkat, až jak dopadnou naše žádosti o podporu podané ministerstvu, a také budeme doufat, že některá z českých firem působících v Turecku, bude ochotná zvážit sponzorský dar.

Příspěvek dnes zakončím americkým melodramatickým poděkováním. Děkuji Ivaně Kaçmaz za rozhovor. Děkuji šéfredaktorce Martě Štefkové a mému milovanému portálu Vašeliteratura.cz za prostor a také knižní výhry do krajanské předvánoční soutěže. Děkuji nakladatelům, kteří ceny poskytli. Děkuji bývalé paní konzulce, Ireně Krasnické, za to, že nás podpořila a Dětské centrum vzniklo, současné paní generální konzulce, Ester Lauferové, a také všem dalším lidem, kteří naše aktivity podporují... A úplně nejvíc Petře Sedmíkové, se kterou jsme společně v uplynulém roce mohly spolupracovat na Českém dětském centru.