Knihy pro děti a mládež

Pokud by skutečně měli J. R. R. Tolkien, Ch. Williams a C. S. Lewis – hlavní hrdinové románu Indigový drak – čerpat inspiraci pro svá díla z plavby po Souostroví snů, byla by fantasy literatura pravděpodobně ochuzena o velké poklady.

Kniha Jamese A. Owena je pokusem vytvořit jednotnou říši fantazie, v níž se potkávají všechny rasy a formy života, které kdy byly ve fantasy literatuře použity. Narazíme na trpaslíky, elfy, fauny, satyry, draky, mluvící zvířata… V okamžiku, kdy se kniha dostane do ruky čtenáři, jenž je znalý díla alespoň jednoho z výše zmíněných autorů, kteří zde vystupují jako hlavní hrdinové, nemůže přehlédnout podobnost.

Pokud by se dílo opíralo o silný příběh, propracované charaktery a mělo svůj vlastní vnitřní tah od začátku do konce, dalo by se toto zvláštní „vykrádání“ odpustit. Bohužel více než cokoliv jiného se ze zajímavé myšlenky stalo pouhé kopírování toho, co autora zaujalo u jeho předchůdců, a čtenáře tak k obrácení další stránky přinutí jedině naivní důvěra v to, že „se to snad konečně rozjede“.

Kromě odkazů k fantasy literatuře je možné vysledovat také množství odkazů k antickým mýtům a legendám a několik pokusů o filosofické zahloubání se. Tyto intertextové vklady nejsou nic proti ničemu, pokud jsou náležitě odůvodněny, propracovány a pro čtenáře pochopitelné. Ovšem v tomto případě dítě jen těžko pochopí, o čem je to vlastně řeč, a dospělý bude vrtět hlavou nad podivnými kombinacemi, které autor stvořil.

Hlavní zápletka příběhu, která je stotisícím opakováním téhož (je třeba zachránit zemi, jež postrádá následníka, a v důsledku toho se začíná rozmáhat zlo a chaos), by se nezdála natolik banální, pokud by byla podána s nasazením, jednotlivé situace by ve čtenáři vyvolávaly napětí a zatajený dech, s kterým by hltal každé další slovo, jen aby zjistil, jak to s jeho hrdiny dopadne. Místo toho však autor nabízí strohý popis situací odehrávajících se jedna za druhou, aniž by v hrdinech (nedejbože ve čtenáři) vyvolaly jedinou emoci.

Charaktery postav připomínají dětskou kresbu panáčka – hlava, tělo, ruce, nohy, dvě tečky jako oči a usmívající se pusa. Pouhé tahy tužkou, žádné barvy, odstíny, natož snad dokonce propracovaná póza. Role jsou od začátku rozdány – Jack představuje naivního a důvěřivého mladíka, který se okamžitě adaptuje, vše přijímá zcela přirozeně a v každé situaci vymyslí záchranné řešení. Charles je intelektuál s chladnou hlavou a zachovává si odstup. John, na kterém leží hlavní tíha situace, propadá zoufalství, protože všechny zklamal, a po setkání se svým bývalým učitelem se proměňuje ve „vůdce smečky“. Takovouto, byť jen chvilkovou, proměnu absolvuje během děje každá z hlavních postav. Opět to ovšem vyzní jako konstatování situace – teď se mi nehodí být takový, na chvíli to změním a jsem zase tím, kým jsem býval.

Celá kniha působí už při prvním otevření jako výsledek chladné logiky, která skládá jedno slovo k druhému, kombinuje, přidává další součást, ale nikdy nepoužívá srdce. Ve většině románů je autor při psaní zcela pohlcen osudem svých postav, to on za ně dýchá, on s nimi trpí, umírá, mstí se za ztrátu nejbližších. Owen se na své postavy dívá shora a posunuje je jako figurky po šachovnici. Zatím to však vypadá, že dal mat spíš sám sobě.


Román Indigový drak vydalo nakladatelství Fragment.