Knihy pro dospělé

Beránek vínem zalévaný

Vytvořeno 13. 6. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Příběh uchovaný v evangeliích, který vypráví o životě a smrti Ježíše Krista i o jeho učení, je stále živý a stal se inspirací pro nespočetné množství umělců. Ne všichni k němu přistupovali s pokorou a lze říct, že postupem času se rozšířila snaha nezobrazovat Ježíše jako bezchybnou modlu, k níž s nadějí vzhlíží více než miliarda lidí, ale jako člověka. Vrchovatě to platí i o románu Lenky Procházkové Beránek, se kterým se čtenáři poprvé měli možnost seznámit v roce 2000, a nyní znovu vyšel v nakladatelství Novela bohemica.

Převyprávět známý novozákonní text se zdá být snadné. Na první pohled je jednoduchý a není pochyb o tom, kdo je v něm dobrý a kdo zlý. Lenka Procházková se však nesnažila vytvořit jinou verzi stejného příběhu, ani netoužila napsat Evangelium podle Lenky. Snaží se pohlédnout na Ježíše a jeho učedníky jako na lidi, jež si své lidství snaží uchovat i v nejtěžších chvílích svého života. A lidskost neupírá ani jeho nepřátelům. Ne že by bylo slovo „lidskost“ nějakou pochvalou, historie nás všech iluzí o podstatě lidskosti zbavila.

Autorka si z Nového zákona jako inspiraci volně vybírá pouze některé části a na nich staví svou vlastní verzi příběhu tesařova syna, který cítí naléhavost poslání, ale také pochyby o něm i o sobě samém. Aby zdůraznila rozdíl mezi svým a biblickým textem, volí ve svém románu u některých postav aramejské verze jmen. Ježíš je Jošua, Máří Magdaléna Miriam a Jan Křtitel si ponechal své jméno. Ve verzi Lenky Procházkové není místa pro zázraky. Přirozenost některých vyléčení, o kterých se Bible zmiňuje, bere autorka tak samozřejmě, že se ani nesnaží o jejich interpretaci či vysvětlení. Jiné dokonce beze slova přechází a nechá na čtenáři, zda se sám v kontextu románu rozhodne vysvětlit si je přirozeně, anebo připustí i možnost, že se vůbec taková událost nestala. Zato je však v Beránkovi spousta prostoru pro emoce. V evangeliích se vyskytují místa, ve kterých si Ježíš není jistý svým posláním a hledá sílu a vůli pokračovat dál, i když ví, jaký osud jej čeká. V kontrastu ke strohosti novozákonních textů jsou tyto části zvláště působivé. Pochybnosti o svěřeném úkolu a hlavně o úmyslech Boha, který mu tento úkol svěřil, patří mezi hlavní témata knihy. Jsou to úvahy plné citů, na způsobu jejich vyjádření se podepisuje typická ženská empatie autorky. City, tak zdánlivě málo příslušející biblické tématice, jsou doprovázeny něhou. Pomineme-li zabíjení, popravy a mučení, jsou v knize Lenky Procházkové k sobě lidé pozorní a něžní. I muži často jeden druhého pohladí a nemyslí tím nic jiného, než vyjádření přátelské náklonnosti.

I když hlavní postavou je v souladu s tradicí Ješua, pozornost na sebe strhávají i jiní. Setníku Kornelovi dává autorka výrazně jinou roli, než tu klasickou novozákonní, prostor je věnován Pilátu Pontskému a jeho manželce či Herodovi Antipovi. Tragickou postavou je Salome, dcera Herodovy manželky Herodiady. Ješuovi zdatně sekunduje postava Jana Křtitele, spojuje je přátelství a víra v jejich poslání. Později se však stále více projevuje jiné pojítko – láska Miriam. Z tohoto pohledu je jasné, že hlavní hrdinkou románu Lenky Procházkové je právě ona. Miriam miluje a trpí, zatímco muži jsou zcela pohlceni svým posláním. Autorka se ke svým hrdinům chová bez jakéhokoliv respektu. Jošua i jeho učedníci mají k asketickému životu hodně daleko. Stránkami knihy protéká víno doslova proudem, muži se často probouzejí s hanebnou kocovinou v žalostném a neutěšeném stavu. Jsou ochotni ve jménu přicházejícího Mesiáše krást i zabíjet. Jošuovi a Janovi nebyla odepřena ani žena. Dan Brown – i když nebyl prvním ani jediným - se svého času stal slavným díky pobouření části věřících, když ve své knize naznačil, že měl Ježíš poměr, a dokonce i potomka s Máří Magdalénou. Pro Lenku Procházkovou je  Ješuova a Janova láska k Miriam dalším z nosných témat.

Přestože se děj odehrává v dobových reáliích a sledujeme prastarý příběh, lidé se chovají nadmíru současně. Hovoří spolu stejným tónem a jazykem, jaký slyšíme na ulicích, v hospodách, v každé domácnosti. Dialogy románu jsou pojítkem mezi minulostí a současností, jako kdyby autorka chtěla zdůraznit, že stejné mravní principy, otázky víry, věrnosti a zrady lidstvo řeší stále, v této oblasti se od starých dob nic nezměnilo. Pocit propojení minulosti a současnosti evokuje i fotografie Jindřicha Štreita na obálce. Skupina mužů oblečených v kutnách a žena v prostých šatech v novodobé krajině. Kontrast mezi odkazem na historii a moderním rámcem vyvolává znepokojivé napětí.

Román Beránek není v pravém slova smyslu historický. Prvotním cílem autorky není seznámit čtenáře s dobou, ve které se příběh odehrává, ani se svou verzí historických faktů. Cílem je konfrontovat čtenáře s Ježíšem jako člověkem plným víry, ale zároveň i plným pochybností a nejistoty, zda koná dílo Boží. S Mesiášem, který je naplněn strachem, zda se Bůh již navěky neodmlčel a jestli ještě někdy s člověkem promluví.

Křečovitě stiskl víčka. A když oči znovu otevřel, ta slova tam byla pořád! „Vysmíváš se mi?“ zašeptal. „Nikdy… jsi na mě nepromluvil. Je tohle Tvůj výsměch?“ Prudce pozvedl hlavu. „To mi nestačí!“ Sevřel dlaň a rozdrtil tu poslední ohořelou řádku. A odfoukl ji.
Vstal a rozběhl se k oknu. Strhl houni a pěstí rozrazil okenici. „Směj se, chci to slyšet!“ zařval.
(Procházková,L. Beránek. Praha: Novela bohemica, 2012, str.280.)

Knihu Beránek vydalo nakladatelství Novela Bohemica

Komentáře   

 

+1 RE: Beránek vínem zalévaný — Tomáš 2012-07-02 23:53

zcela souhlasím. Dlouho jsem nečetl knihu která by mne takovým způsobem vtáhla do děje. Krom již řečeného bych rád vyzdvihl nádherně realistické vykreslení všedního života maličkých postav, dělníků, hospodských, vojáků a jejich každodenní starosti, které činí celé vyprávění neuvěřitelně plastickým. Prostá zmínka o tom co bude k večeři a kdo a jak jí připraví pak dokáže zlidštit a přiblížit sebevážnější myšlenku těsně předtím sdělenou.
V podání autorky jsou tak známé mytické postavy najednou reálné, jejich nectnosti a nedokonalosti nám je přibližují natolik, že se čtenáři zdá, že tomu co konají rozumí a především že chápe jejich pohnutky.
Je to jedna z těch knih od kterých se nebudete moci odtrhnout - jediné, co vám možná bude vadit je že víte, jak příběh který se před vámi pod spalujícím sluncem odvíjí, skončí.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 RE: RE: Beránek vínem zalévaný — Jiří Lojín 2012-07-05 14:27

Děkuji za komentář. Beránek je román, v němž je možné nacházet stále nové aspekty, kniha, kterou lze číst opakovaně. Narazil jsem na zajímavou zmínku, bohuže až po dokončení receze, dovolím si tedy doplnit sám sebe.
Slova, která říká Marie Ježíšovi sňatému z kříže, jsou slova, kterými se loučila autorčina matka s otcem, jenž umíral na nemocničním lůžku.
"Všechno zlé už se stalo. Vím jak hrozně Ti ublížili. Ale Tebe už to nebolí. Bolí to jen mě."
(Szczygieł.M.: Gottland. Praha, Dokořán 2007, str.117)
Autorčin otec byl spisovatel Jan Procházka, autor známé povídky Ucho.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments