Vaše Literatura - Literatura pro všechny!

Ukázka z knihy Slepá mapa

1 1 1 1 1 (1 hlas)
maly

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.

Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.

knihaNový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.

Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Ukázka z knihy:

Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná.

Jmenuji se Anežka. Moje maminka je Alžběta, babička se jmenovala Anna a dědeček Antonín. To, že babiččino a dědečkovo jméno začínalo na stejné písmeno, byla náhoda, ale Alžběta byla pojmenována prvním písmenem v abecedě proto, že byla prvorozená a dědeček s babičkou hodlali mít spoustu dětí. Přestože byl dědeček sklář, a to sklář tak skvělé pověsti, že jsem si ještě dlouho myslela, že hojně se vyskytující ulice Antonína Dvořáka byly nazvány na jeho počest, jeho vášní byly knihy a knihovny, a pro pojmenování svých dětí tedy použil oblíbenou metodu abecedního systému.
Maminka v tradici pokračovala prostě proto, že neměla ani špetku fantazie a dědův systém považovala za praktický. A praktičnost byla alfou a omegou Alžbětina života.
Já jsem byla vždycky přesvědčená, že děti mít nebudu, ale i kdybych je nějakou nepochopitelnou náhodou měla, nebudu v hloupé rodinné tradici pokračovat, dám si na výběru jména opravdu záležet a moje děti se v žádném případě nebudou jmenovat od A.
Lidé přicházejí na svět z různých důvodů – z lásky, náhodou nebo omylem. Já jsem se narodila kvůli bytu.
Moje maminka byla rázná žena, nikdy nepochybovala, že všechno, co dělá, je správné, a nad svými rozhodnutími nikterak dlouze nepřemýšlela. Pokud se snad stalo, že se její jednání později ukázalo jako poněkud unáhlené, nikdy o tom nemluvila a s důsledky svých činů se naučila žít.
A tak v okamžiku, kdy jí zástupci bytové komise oznámili, že se musí odstěhovat z pronajatého drážního bytu, protože pro osamělou osobu je příliš velký, ani na vteřinu nezaváhala a vyslovila to první, co ji napadlo. „Ale já budu mít dítě,“ řekla, a tak jsem se do roka narodila já.
Co na tom, že žila sama a žádného muže vhodného pro otcovství neměla, a vlastně ani neznala? To byl jen úkol, který bylo třeba vyřešit. Dávno pochopila, že od života dostane jenom to, co si vybojuje, a rázně kráčela od jedné bitvy ke druhé.
Už jsem se smířila s vědomím, že jedním z důsledků maminčiných kvapných rozhodnutí je, že jsem přišla na tento svět a jsem nucena snášet jeho těžkosti a ústrky, zřídkakdy prosvětlené záblesky radosti a krátkého štěstí, ale přece jen si občas přeji, aby se tehdy rozhodla jinak.
Ve chvílích, kdy je mi těžko a hledám cestu, jak žít dál, vzpomínám na dětství. Vždycky jsem milovala pohádky. Tatínek mi je vyprávěl před spaním a já jsem mívala nádherné sny o zlatovlasých princeznách, velikých komnatách s výhledem do růžové zahrady a celé noci jsem protančila s průsvitnými vílami na lesních paloucích.
Ale když mě ke spaní ukládala maminka, vyprávěla mi příběhy ze svého dětství. Povídala mi o lidech, které na své cestě potkala a znovu ztratila, o svých rodičích, přátelích i nepřátelích, o lidech, jež milovala i o těch, které nenáviděla, a já jsem pak nemohla usnout, protože popisovala svět, jaký si má dětská fantazie nedokázala představit.
Dnes už vím, že vzpomínky nepřivolávala kvůli mně. Sama tak vracela alespoň na chvíli k životu ty, s nimiž se už nikdy nemohla setkat, ale kteří pro ni nikdy neodešli.
Slyšela jsem slova, vrývala se mi do paměti, protože jsem z výrazu maminčina obličeje chápala, že všechno, co mi vypráví, je pro ni důležité, ale tajně jsem si přála, aby na židli u mé postele seděl tatínek a konejšil mě svými pohádkami. Je zvláštní, že mnohé z pohádek už jsem zapomněla, ale maminčiny příběhy si pamatuji dodnes.

Na rozdíl ode mne se maminka narodila z velké lásky. Někdy si říkám, že proto nikdy nepochybovala, že na tento svět patří, a žila podle toho. Její rodiče se znali dlouho před svatbou. Babička pocházela z obyčejné dělnické rodiny a měla pět sourozenců, ale byla mimořádně pohledná a křehká, a tak se rodiče domnívali, že by si zasloužila výhodně se provdat, a hledali jí ženicha z okruhu dobře zaopatřených obchodníků a řemeslníků.
Nápadníci se za nemajetnou nevěstou příliš nehrnuli a babička o ně stejně nestála, protože měla vyhlédnutého mého dědečka. Dědeček Antonín byl vyučený sklář a pracant, ale babiččiným rodičům do oka nepadl. Po nějaké době mí prarodiče pochopili, že svolení ke svatbě nedostanou, ani kdyby měla krásná babička zůstat na ocet, a tak se sebrali a odjeli do malého města blízko hranic, kam se za prací před časem odstěhoval Antonínův kamarád. Ten mu pomohl najít práci v místních sklárnách.
Sklárny stály na samém okraji horského městečka, ve kterém kupodivu jediná ulice nevedla z vršku či do vršku a které při pohledu z kopců tyčících se strmě už za posledními baráčky vypadalo jako velikánské fotbalové hřiště omylem bez ladu a skladu zastavěné důstojnými domy, skromnými domky i chudými chalupami.
Téměř přesně středem městečka protékal hluboko vyrytým korytem líný potůček, měnící se v období jarního tání v rozbouřenou a divoce pádící řeku, zaplavující podhorské oblasti. Lidé v městečku proto svůj potok ctili, mluvili o něm jako o Řece, a přestože si ani nejstarší obyvatelé nepamatovali, že by se kdy ve městě vylil z koryta, stavěli svá obydlí v uctivé vzdálenosti od jeho strmých břehů, osázených důstojnými duby.
Kdyby sklárny byly brankou na pomyslném fotbalovém hřišti, pila stojící na druhé straně městečka by mohla představovat branku soupeře. A mezi lidmi ze skláren a zaměstnanci pily rivalita opravdu panovala. Dělníci z pily si mysleli, že se na ně sklárenští dívají svrchu, a skláři dřevařům tak trochu záviděli dřevěný odpad fasovaný jako levný otop na zimu, která bývala ve zdejších horách obzvlášť dlouhá a zebavá.
Všeobecné smíření nastávalo ve skromném kostelíku stojícím na náměstí a kupodivu i v mnoha místních hospůdkách, kam chodili chlapi mnohem častěji než do kostela, na nějž byli sice náležitě hrdí kvůli největšímu litému zvonu široko daleko, ale nemohli v něm zasvěceně diskutovat o světové politice, počasí, úrodě, kvalitě piva a o ženských.
Za mladým párem putoval od rodičů jen rozhořčený dopis. Jestli se tolik touží vzít a žít po zbytek života v mizérii, psali dotčeně, budiž – ale oni na svatbu nepřijedou, ani kdyby je prosili. A Anna může zapomenout, že má rodiče. Mladá nevěsta dopis oplakala, ale časem se smířila se skutečností, a své rodiče pak už opravdu nikdy neviděla.
Já znám své prarodiče jenom ze svatební fotografie a na ní vypadá babička Anna neobyčejně šťastně. Svatební šaty jsou na první pohled velké a krajkové rukávy jí padají téměř přes prsty, věneček se závojem klouže ke straně, ale ani retuš nedokázala zmírnit šťastný pohled a vítězný úsměv.
Ženich postává prkenně kousek za ní, jako kdyby se bál, aby nebyl v příliš těsné blízkosti, jež by mohla naznačit důvěrnost jejich vztahu, a v obličeji má velice vážný a rozpačitý výraz člověka, který neví, jak se tvářit do objektivu fotoaparátu. Vlasy má ostříhané nakrátko, pod nosem pečlivě zastřižený knírek a na sobě oblek, v němž se očividně cítí nesvůj. Zřetelně z něj vyzařuje nervozita a nedočkavost, kdy už bude po všem, a nevěsta to ví a nepokrytě se baví.
Několik dní po svatbě se novomanželé přestěhovali z pokojíku pronajatého Antonínovým kamarádem do řadového domku na konci dlouhé, kočičími hlavami vydlážděné ulice na kraji městečka a začali ho splácet. Za pár týdnů vypukla válka, která všechny zaskočila, přestože se o jejím přízraku mluvilo ve všech hospodách už měsíce, Antonín musel narukovat a drobná Anna zůstala v cizím městě mezi neznámými lidmi úplně sama.

Knihu Slepá mapa vydalo nakladatelství Host

Doporučujeme

Aktuality

  • Humbook 2017

    V loňském roce se uskutečnil první ročník literárního festivalu Humbook, který lákal především příznivce oblíbeného stylu Young adult. Pořadatelství se ujala nakladatelství Fragment a CooBoo.

    Číst dál...  
  • Cena Česká kniha pošesté

    Cena Česká kniha je opět tady, tentokrát již 6. ročník. Každoročně vás informujeme o knihách, nominovaných na vítězství, postupně tak, jak se zužuje jejich výběr. V šestém ročníku došlo k jedné zásadní změně, o níž se dočtete v následujícím textu, převzatém z tiskové zprávy organizátora.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Závěje

    Ode dneška soutěžíme o knihu Závěje z nakladatelství Kniha Zlín. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení